Posláno autorem: vonrammstein | 12.10.2017

Insomnia: Úvod

Tohle bude dlouhý čtení.
Už proto, že jde o problém, kterej řeším skoro dva roky-tj. celou dobu, co jsem se nastěhoval k ještě pořád skoro novomanželce. Vlastně jsem ho trochu řešil už předtím, při občasným přespávání, ale to nemělo tu správnou plnohodnotnou intenzitu. Aby si tu parádu člověk opravdu z plna hrdla užil, musí v tom žít trvale.

Abyste správně pochopili text, kterej bude následovat po úvodu, musíte znát několik základních premis. Bez nich bych asi vypadal jako dokonalej psychopat, což si dovoluju nebejt. Nebudu je řadit podle důležitosti, důležitá je každá sama o sobě.

-Jsem spáč. Mohl bych spát závodně, možná i profesionálně. Za normálních okolností mi stačí 5-6 hodin spánku, abych mohl fungovat, ale to je nadoraz. Minimum, abych byl v pohodě, je 8 hodin. Pokud mám klid a nic mě neruší, nemám problém prospat 12-14 hodin. Pak se cítím fakt odpočatej.

-Mám hodně citlivej sluch. Vadí mi jakejkoliv hluk při usínání. Když už spím, zas tak mi nevadí nějaký krátký vyrušení. Někomu něco upadne, zaštěká pes-probudí mě to, ale jen tak napůl. Pokud hluk nepokračuje, zase usnu. Ale pokud čokl blafe pod oknem ložnice pět minut nebo někdo zapne vrtačku, jsem vzhůru dokonale a pořádně nasranej. Ale především je to o tom usínání. Na to potřebuju dokonalý ticho. Sebeslabší zvuk mě okamžitě pošle do plný bdělosti. Asi nemusím zdůrazňovat, jak mi je, když se snažím usnout a ty „slabý“ zvuky se ozývají průběžně dvě hodiny. Je to trochu paradox. Od r. 2005, co jsem odjel na Vysočinu, jsem k usínání nutně potřeboval televizi. Nedokázal jsem usnout v tichu. Vždycky jsem ji natáhl na půl hodiny a našel nějakej kanál, kde se moc nestřílelo, neječelo, nevybuchovalo a nebouralo. V takový hlasitosti, abych rozuměl slovům, aby to nebyla jenom hluková stěna. Ideální byly přenosy z Parlamentu na ČT2. Pokud se televize po tý půlhodině vypnula a já ještě úplně nespal, probralo mě to a následovala další půlhodina. Když jsem se pak-asi před pěti lety-porafal s O2 a definitivně zrušil televizi, asi měsíc jsem měl ukrutný problémy s usínáním. A pak se to otočilo o 180. Neusnu, pokud není ticho.

-Dělám dvanáctky, turnusový. Dva dny denní, dva dny noční, čtyři dny volna. Teda přibližně, protože po tý druhý noční prospíte další den-teda prospali byste, kdybyste nebyli já-, zatímco před první ranni (vstávám ve 3. 30) potřebujete jít spát tak v 9 večer-pokud zase nejste já. Takže vlastně jenom dva dny volna. Za normálních okolností by to tak nevadilo. Jsem totální sova. Moje přirozená hodina usínání je mezi 4-6 ranní, vstávám mezi polednem a třetí odpoledne. V ideálním případě. Ovšemže ne při tomhle režimu. V tomhle bordelu potřebuju spát jak v noci, tak i přes den. Což nejde, jak objasním dále.

-Bydlíme bohužel v paneláku. Takže máme-ještě víc bohužel-sousedy. Ti, o kterých budu psát, bydlí přímo nad náma. Tzn. mají stejnej půdorys bytu. Jen trochu jiný uspořádání. Nad naší ložnicí mají obývák. Což by tak zásadně nevadilo. Kdyby…. V celým tom zkurveným kvartýru mají na podlaze dlaždičky. Žádnej koberec, žádný lina, jenom dlažky. Což v praxi znamená, že každý šoupnutí židle v noci je stejně hlasitý, jako kdyby to bylo u vás doma. Nepřeháním.
A těmhle sousedům, manželům K., věnuju v následujícím textu nejvíc prostoru a času, kolik jsem kdy komu ve virtualitě věnoval (pokud do toho nebudu počítat tři měsíce na korekturách Durychovy Katolické cesty, ale to je pohádka z jinýho vesmíru).

Manželé K. jsou důchodci. Oba přes 60. Tj. jsou doma furt. Pepa K. je od pohledu celkem sympaťák s předloktíma pokrytejma rozpitejma kérkama z vojny, šachty nebo krimu. Bohužel je kutil. Paní K. je psychotická hysterka. Mám problém vůbec v souvislosti s ní napsat slovo „paní“. Mám pro ni spoustu výstižnějších výrazů, ale snažím se mít pořád na vědomí, že tenhle blog není pornografickej, takže namísto přímýho pojmenování musím obezřetně opisovat.
Každej z těch dvou K bude mít následně vlastní kapitolu. Pak bude ještě následovat shrnutí-včetně nejnovějšího vývoje událostí. Bude to dlouhý, surový a krutý a
WARNING: následující text bude velmi pravděpodobně obsahovat řadu mimořádně vulgárních výrazů, takže by ho žádný dítě nemělo číst před 22. hodinou!

Reklamy
Posláno autorem: vonrammstein | 23.9.2017

Koukám,

že se mi tu za posledních pár dní dramaticky zvedla návštěvnost, ačkoliv jsem už třičtvrtě roku nic nenapsal.

No tak jo, něco chystám. Bude to zatraceně dlouhý a sobecký a bude to mít nejmíň tři díly, aby to bylo k učtení.

Fakt to chcete?

Posláno autorem: vonrammstein | 27.12.2016

Krátká poznámka k Petře Bostlové:

PRO PANA PREZIDENTA V.V.PUTINA: ALEXANDROVCI STÁLE ŽIJÍ, NEHAVAROVALI! ÚNOS JEJICH LETADLA MAJÍ NA SVĚDOMÍ ČEŠTÍ ZEDNOSATANISTI, LETADLO MÁ PŘISTÁT NA LETIŠTI V ÚSTÍ NAD LABEM, CHTĚJÍ JE DNES OBĚTOVAT NA ČERNÉ SATANISTICKÉ MŠI!
43 Votes

PRO PANA PREZIDENTA V.V.PUTINA: ALEXANDROVCI STÁLE ŽIJÍ, NEHAVAROVALI! ÚNOS JEJICH LETADLA MAJÍ NA SVĚDOMÍ ČEŠTÍ ZEDNOSATANISTI, LETADLO MÁ PŘISTÁT NA LETIŠTI V ÚSTÍ NAD LABEM, CHTĚJÍ JE DNES OBĚTOVAT NA ČERNÉ SATANISTICKÉ MŠI!

Je to akce nového vedení  českých zednosatanistů, pod faktickým vedením šamana a satanisty Petra Chobota!: http://petr-chobot.eu/cs/

Trosky letadla udajně nalezené v Černém moři je blamáž, je to pokus odvést pozornost.

MODLEME SE ZA ZÁCHRANU ALEXANDROVCŮ A ČLENŮ POSÁDKY!

PANE PREZIDENTE PUTINE, PROSÍME O OKAMŽITÉ TLAKY NA ČESKOU VLÁDU, ABY VŠECHNY PASAŽÉRY LETADLA MUSELA VYDAT!

A k tomu Vás žehnej Svatá Maria Bogorodica

Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého + + + Amen

Petra Bostlová

p.s. Všem obyvatelům Ústí nad Labem a okolí: Pozorujte oblohu, nad Vašimi hlavami přistává letadlo „neznámého původu“: To jsou oni!

Mohl by to někdo místní, prosím, nějak bezbolestně utratit? Mně se kvůli tomu nechce jezdit do Děčína. Nebo na to aspoň zavolejte psychiatra. Nějakýho echt kovanýho.

Posláno autorem: vonrammstein | 23.10.2016

Sedm statečných Reloaded

Právě jsem nedokoukal letošní verzi slavného filmu Sedm statečných pod názvem The Magnificent Seven. Nějak jsem to nepobral.

Už proto, že je jich asi 11 nebo 12, nedá se to spočítat. Excelentní je složení. Korektnější už to být nemůže.

Pár bělochů tam je, to jo. Zbytek: Hispánec (docela dobře možné), černoch (krajně nepravděpodobné), Asiat (krajně nepravděpodobné), ženská (krajně nepravděpodobné), Komanč (naprosto vyloučené).

Vizuálně se tomu moc vytknout nedá, dobrá filmařina. Ale stejně jsem to nedokázal dokoukat, koncentrace nesmyslů je nad moje síly.

Kdyby vás někoho napadlo si to pustit, doporučuju těch 128 minut věnovat radši lepení modelů letadýlek, spánku nebo co koho baví.

Nebo si aspoň pusťte originál.

Ztráta času.

Posláno autorem: vonrammstein | 17.6.2016

Miluju O2!

Proč? Protože je prostě dokonalý!
Koncem ledna jsem se ženil, jak asi víte.
Před pár týdny jsem potkal kamaráda, kterej mi děsně vynadal, že jsem ho nepozval na svatbu, že o ní vůbec nevěděl.
Blbost. Byl jsem si dost jistej, že jsem mu psal SMS. Už proto, že jsem s ním původně kalkuloval jako s řidičem pro svatebčany, protože je to ten typ, co nemá problém nepít. Jenže se neozval, tak jsem našel jinou alternativu.
Volal mi před půl hodinou, že jsem tu SMS fakt napsal. Právě mu dorazila.
Bez pár dní po pěti měsících.
Díky, O2!

Posláno autorem: vonrammstein | 9.6.2016

Revoluce!

Znáte Maggi? Asi jo. Takový tekutý koření z kopyt a kostí a spousty soli.
Můj dědeček si ho dával naprosto do všech jídel, snad s výjimkou krupičkový kaše. Takže mě provází prakticky celej život. Já to s ním zas tak nepřeháním, ale třeba svoje milovaný šunkofleky nebo jakýkoliv těstoviny si bez něj představit nedovedu.
A v čem že spočívá ta revoluce? Součanej výrobce, firma Nestlé, dokázala poprvé za můj skoro padesátiletej život opatřit Maggi uzávěrem, kterej se dá po prvotním otevření znova zavřít!!
Ono to vypadá jako sranda, ale není. Když jste odtrhli takovej ten plastovej kroužek na krku lahvičky, pod ním byl takovej čumáček (ten je tam furt). Ten jste museli odstřihnout, odříznout nebo propíchnout. Ta čepička, co byla nad ním, už nikdy nepasovala zpátky. Maggi vyschlo v tom čumáčku, vytvořilo špunt a museli jste to propichovat při každým dalším použití. Tak tomu je odteď konec!
Mně se dneska ta lahvička v tom regálu nelíbila, má jakousi novou, moderní, rozuměj netradiční etiketu. A já si-zejména u takhle starých výrobků-na tradici potrpím. Ale nelituju. Tahle lahvička se po použití dá skutečně znovu zavřít, a to opakovaně! Navíc čumáček obsahuje díru už od výrobce a není třeba ji podomácku vyrábet!
Chtěl bych tímto srdečně poděkovat firmě Nestlé, že už pouhých 130 let od uvedení výrobku na trh (1886) dokázala vymyslet uzávěr, kterej se dá skutečně uzavřít!
Jak říkám-revoluce!

Posláno autorem: vonrammstein | 2.5.2016

Report

Jelikož mi sem poslední dobou chodí nadlimitní množství návštěv, usuzuju z toho, že na něco čekáte. Anžto nejsem rychlej zpravodajskej server, napadá mě jediný-tradiční  report z Libušína.

Když vono moc není vo čem. Pětadvacátej, jubilejní ročník. Výprava lepší než v posledních letech, ale v dávnějších dobách byly i lepší. 2.7oo registrovaných bojujících, to už je síla. Tři bitvy místo jedný. Tradiční déšť, bez toho by to snad ani nešlo. V noci mrzlo. Přes intenzivní léčbu Masalou Infernalis jsem si přivezl nachlazení, se kterým se peru doteď.

Začínám být na tenhle koníček nějak moc rozlámanej. Vydržel jsem jenom půlku hlavní bitvy. Šel jsem do toho s lehkým štítem a Punťou, ale po třech útocích a ústupech mě zradilo rameno a štít už jsem nedokázal uzvednout natolik, aby mě opravdu kryl. Tak jsem šel na pivo.

Zabil jsem jednoho  chlapa a jinej zas mě. Ten můj se pustil příliš daleko do našich řad a když se tak v celoplátu valil kolem mě, vzal jsem ho sekerou po palici. Nepřiznal to, tak jsem přitlačil. Když se otáčel, koupil definitivní, to už ignorovat nemohl. Pak se kolem mě udělalo prázdno, akorát mi do štítu začala šťouchat kopím nějaká mladá ženština, úplně nalehko a beze zbroje. Po tý jsem vyjet nemohl, to dá rozum, tak jsem jí jenom odstrkoval ten klacek. A pak se odněkud zpoza ní vynořil nějakej týpek s kůsou, udělal dva kroky bokem a seknul mě po naprosto nechráněným zátylku. To byla taková blbá shoda okolností. Mně se totiž ve chvíli, kdy jsem se začal oblíkat, začalo ukrutně chtít na velkou. To se před bitvou stává. Od stanu to bylo na Toiku hodně daleko a prostě jsem si nestihl dooblíct zbroj. Šel jsem hodně nalehko.

Chlapík byl ovšem zkušenej a velice soudnej. Klepnul mě po tom holým zátylku velmi jemně, jenom tak, abych to cítil, ale aby mi neublížil-ba aby to ani nezabolelo. Vyslal tím jasnej vzkaz, kterej by se dal z řeči zbraní do řeči lidí přeložit asi takhle:

„Vidíš to, debile? Jaká je kravina jít do boje s holým krkem? Mohl jsem tě vzít pořádně, pomuchlat ti krční páteř, zlomit vaz nebo ti useknout hlavu, kdyby to bylo vostrý. Ale jsem rozumnej a zkušenej, takže to ber jako varování, vosle sebevražednej.“ A já to tak bral.

Jinak se tenhle ročník vyznačoval především ztrátou přileb. Mně spadla z hlavy, když jsem si ustlal po týhle „ráně“. Já na ní ale nemám řemen pod bradu. Kolega přišel v boji o kbelcovku, což je fyzicky skoro nemožný. Druhýmu kolegovi rána čímsi servala s hlavy přilbu i s batvatem (taková silná čapka pod blembák)-přestože to měl přikurtovaný pod bradou. Hejtman jedinej o přilbu nepřišel, ale zato pod ní utržil otřes mozku. Jeden ze dvou hlavních organizátorů o ni přišel taky a následkem toho ho z bojiště vezli rovnou na CTčko.

A nebyl bych to já, abych si nepřivezl nějakej suvenýr. Loni, pokud si vzpomínáte, jsem si přivezl jeden a půl ruční meč. Jelikož jsem ho kupoval o svátku svatého Jiří, jmenuje se Jurášek. Letos jsem o stejným svátku potkal Juráškova staršího a většího bratříčka. Hejtman, když ho ochutnal, prohlásil, že je to nesmírně škaredej, bestiální hrbáč mezi meči, ale když se ho pán naučí ovládat, bude nekonečně věrně a spolehlivě sloužit. Tím mi v podstatě nedal na výběr. Jmenuje se Qasimodo.

 

Qasimodo.jpg

 

Posláno autorem: vonrammstein | 21.3.2016

Těžká ironie Čestmíra Sušky

Ironie v názvu není tentokrát použita ve smyslu skutečné ironie, ale jako odkaz na anglický výraz Iron-železo.

Narazil jsem na to zvláštní místo náhodou. I když-zas tak úplná náhoda to nebyla. Spíš shoda okolností. Naše dcera totiž leze. Ne, neděste se, nezatajil jsem vám narození potomka, který se pozvolna chystá stát batoletem. Ona leze po skalách a umělých stěnách. A dost dobře. Bouldering se tomu říká. A tuhle sobotu se tam konaly závody. Velmi důležité-první kolo kvalifikace na Pohár ČR v boulderingu. Holčička na to dřela jako kůň. Musí. Je maličká. Moje paní tvrdí, že měří 160, já bych tipnul ještě o nějaké číslo míň. Už pár let neroste, takže lepší už to nebude.

Vypadá to takhle:

 

DSCN9053

 

To jí nebrání v tom, aby už v patnácti nelezla v kategorii žen-tedy dospělých. Za pár týdnů jí bude sedmnáct a… pořád leze za ženy 🙂 Ale o to víc musí dřít. Některé konkurentky mají okolo 180. Chyty, na které pohodlně dosáhnou, musí holčička doslova vybojovat. A v tom je dobrá. O tom svědčí to, že se kvalifikovala 🙂 Příští kolo je v Praze. Když to dá i tam-a o tom celkem nepochybuju-, stane se oficiální reprezentantkou ČR v boulderingu. Další štace by pak byla Rakousko, další Japonsko… 🙂 Uvidíme.

A teď už konečně k tomu místu:

Konalo se to v bývalém trolejbusovém depu/vozovně plus opravně. Věděl jsem, že Dopravní podnik někdy v posledních letech postavil novou vozovnu, ale netušil jsem, co se stalo z té staré. Jmenuje se to DEPO 2015 a nejspíš to má nějakou souvislost s projektem „Plzeň-město kultury 2015“. Děje se tam toho asi víc, neměl jsem ještě čas si to dohledat. Ale v průběhu závodů jsem si zaběhl na pivo do místní-hodně industriální- kavárny nebo co to je. A jak jsem tak koukal těmi velikými výlohami na dvůr, teprve jsem si toho pořádně všiml. Po veliké dvoraně jsou tam porůznu poházeny zvláštní železné objekty. Čív víc jsem na ně koukal, tím víc mě zajímaly. A po skončení kvalifikace žen jsem si je šel prohlédnout a nafotit.

Krom nejvyšší, z porůznu křivě posvařovaných ocelových tubusů stvořené rozhledny s vyřezanými rozetami místo oken mi bylo spousta tvarů povědomých. No tak jasně, koule je povědomá každému. Ale ty nádrže-takové jsem viděl v kolonách v různých fabrikách a JZD… akorát nevypadaly jako krajky.

Nikdy jsem o Čestmíru Suškovi neslyšel. Ani jsem ho ještě nehledal na netu. Ale musím mu vyšvihnout hlubokou poklonu. Tohle není nic abstraktního. Myslel u toho.

Z dálky to sice vypadá jako děravé rezavé válce, ale když přijdete blíž, začíná to dávat smysl. Nejenom, že jsou jednotlivé skulptury prořezány či posvařovány s citem pro estetiku a tvar. Nabízejí mnohem víc. A to tím víc, čím blíž jste.

DSCN9093

Je nesmírně zvláštní, jak se objekty proměňují při pohledu skrz ně, nikoliv na ně. Při každé změně vzdálenosti nebo úhlu se průhledy odlehčenou masou oceli objevují nové kombinace tvarů, povrch se prolíná s vnitřkem a kombinuje s pozadím, viditelným skrz tu původně neprůhlednou hmotu.

Ani se nechce věřit, že tak masivní a těžké věci můžou působit tak lehce a vzdušně.

DSCN9095

 

DSCN9074

 

DSCN9110

Nepočítal jsem ty skulptury, ale jen samotné funkční rozhledny jsou tu tři. Pak ještě objekty jiného autora, které vám ukážu příště.

První várka fotek včetně dalšího komentáře je už teď na https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Druhou vložím hned, jak se k tomu dostanu 🙂

 

Posláno autorem: vonrammstein | 20.2.2016

Fotky ze svatby

na

https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Jsou to fotky amatérský, fotily dvě hodně mladý holky, ale nějakou dokumentační hodnotu to má 🙂

vR

Posláno autorem: vonrammstein | 4.2.2016

Finále! :)

 

 

_DSC0027

 

DSCN8329

 

DSCN8312

Prokousali jsme se k bodu
3)-kupujeme domeček. Teda spíš dům. On teda není nijak extra velikej, asi o něco menší, než ten můj na Vysočině (přesnou výměru zatím neznám a je mi ukradená), prostě normální 3+KK+ podkrovní cimra, ale chytře postavenej a pro dva lidi a stádo vlkodlaků by to mohlo celkem stačit.
Stav velmi dobrej.
Úžasná je poloha. Na kraji malý vesničky s asi sedmdesáti stálejma obyvatelema. Koupaliště, lesy, rybníci, dva krámy, občasná hospoda-fakt skoro jako na tý Vysočině. Jenom o trochu míň členitá krajina.
Stateček, obehnanej ze všech stran vysokejma zdima (krom jedný, ale to pořeším), soukromí, ticho, klid. Není tam odnikud vidět, žádnej hysterickej vořech u sousedů neštěká, idylka na entou.
Výměra cca 1.500m2, z toho 1.000 je zahrada s rodícíma jabloněma, zbytek zabírá dům a dvůr. Kůlna, dílna, velká stodola s garáží, skleník. Zrekonstruováno, velice citlivě a stylově. Jediný, co musím před nastěhováním udělat (nebo klidně i po), je vymalovat pokoj/kuchyň. Bydlet se tam dá okamžitě.
Pitná voda ve vlastní studni na zahradě. Rozvedeno po baráku. Prostě malá, soběstačná tvrzička. S pár kusama domácího zvířectva a pár bouchačkama v tom přežijete i válku. Už proto, že to má osmdesátky zdi. A taky nějaký sklepy.
Dojezdová vzdálenost do práce se mi prakticky nezmění. Budu to mít o 4 km dál, než z Plzně, ale tady nebudu muset projíždět víc než půlkou města, takže přes ty vesničky ušetřím na naftě a ještě tam ve finále budu rychleji.
Už jsme těch baráčků projeli celkem dost a vždycky na některým někomu z nás něco nesedělo. Ale tady zavládla dokonalá shoda. To je VON. Řízení běží, se stěhováním počítám plus minus na konec března.

A to všechno se děje proto, že jsme se
4) VZALI! 🙂
Po dvou letech. To se stane tak, že o tom dlouho mluvíte jako o možnosti do budoucna. Nic aktuálního, takový to „Jednou možná asi jo, uvidíme.“ Pak se někde něco zlomí, někdo udělá první krok a pozejtří se ženíte.
V kombinaci s nástupem do tý nový práce to byl docela šrumec. Neměl jsem čas na nějaký zvláštní přípravy. Ve čtvrtek v šest ráno jsem skončil noční po desetidenním pracovním zápřahu v kuse, šel se vyspat, zbytek čtvrtka a pátek zabraly přípravy a v sobotu jsem-co se to se mnou děje??-stál před oltářem.
Bylo to nádherný. Opravdu jsme si to s mojí paní oba užili, tréma z nás spadla s předstihem aneb děj se vůle Boží, všechno bylo hladký, nikde žádnej zásek (teda kromě toho, kdy jsem si nemohl vzpomenout na poslední větu manželskýho slibu 😀 )
Kosa teda byla v kostele přeukrutná. Paní v (nejspíš) saténovách šatičkách s chlupatým bolerkem, což moc nezahřeje, já normálně v košili a obleku, teplý triko pod tím. Naši zlatí františkáni nám tam postavili elektrický teplítko, takže jsme u toho slibu ani moc nedrkotali zubama.
To ještě ležel sníh a samotnej obřad netrval možná ani půl hodiny, ale následovala Mše svatá. Takže hodina a půl zusammen. Mojí milí šermíři nám tam udělali čestnou stráž a vůbec převelikou parádu-a ti to odnesli nejvíc. Byli tam totiž s velkým předstihem, zatímco my naopak s velkým zpožděním 🙂
Hostina se odehrála v jedný šermíři oblíbený hospůdce, ale jen v širším rodinným kruhu, což čítalo asi dvacet lidí. Do toho počítám i všechny čtyři plzeňský františkány a neúplnou rodinu mýho přítele z Vysočiny. On má totiž sedm dětí. Vzal jenom manželku a čtyři 🙂
Spousta lidí musela odjet brzy, takže jsme hostinovali jen tak nějak do půlnoci, pak jsme se-jen my novomanželé-přesunuli do blízkýho stylovýho penzionu a po tom zbytku vám nic není 🙂
Chtěl jsem tuhle pasáž pojmout trochu velkoryseji a podrobněji, ale únava si vybírá daň. Ale slib je slib, ví Bůh, kdy bych se k tomu příště dostal.
Fotky. Jo. Něco sem teď narychlo upravím, ale fakt jenom náhledovky. Únava. Zbytek bude na fotoblogu, dám sem a k Bavorovi avízo. Nejpozději v neděli, skoro slibuju 🙂
Je mi moc fajn 🙂
vR

 

P.S.: Ty fotky měly bejt až pod článkem. Ale jelikož WordPress co půlrok vymyslí nějaký vylepšení, který ovládání neomylně rapidně zhorší, nemám už sílu se s tím prát. Sice to trochu otupilo pointu, ale sere pes.

Když zbyde čas, opravím to.

 

Posláno autorem: vonrammstein | 31.1.2016

Hooodně novinek!

Nejlepší asi bude, když to vezmu chronologicky. Ani to ale nepůjde úplně hladce, protože některý ty věci se vzájemně prolínají.

1) jsme si s mojí krásnou paní koupili auto. Naftový. To starý jsem před pár měsícema prodal, zjistil jsem, že ho nepotřebuju. Zbytečně stálo před barákem a žralo peníze, i když si je nevydělalo. Změna nastala v okamžiku, kdy jsme se rozhodli se porozhlídnout po nějakým domečku v rozumný dojezdový vdálenosti. Čemuž se ovšem budu věnovat v bodě 3) 🙂
V tý době jsem marodil po tý srážce se sekyrou a měl jsem vycházky jenom na čtyři hodiny odpoledne. Za tu dobu dojít na autobus, dojet na místo, prohlídnout pořádně barák a včas se vrátit se prostě nedalo, takže jsem dost riskoval, co se případný kontroly týče. Auto to řešilo. Dobrej kauf přes dobrýho známýho, dobrej stav i cena, nízká spotřeba ropy. Tohle se vydařilo.
Záhy se ukázalo, že jsme si vozidlo pořídili akorát tak včas, protože

2) jsem si našel novou práci. A to mimo Plzeň.
Před necelýma dvěma rokama jsem tu psal o nový práci a liboval jsem si, jak jsem si finančně polepšil. To sice jo, ale ještě jsem netušil, za jakou cenu. Dost rychle jsem zjistil, že pokud chce mít v týhle firmě člověk nějakou cenu, znamená to trávit v práci dobrovolně ideálně dvacet hodin denně a na ty zbylý čtyři se jít natáhnout na šatnu, kdyby vás náhodou někdo potřeboval. To už za ty prachy rozhodně nestálo. Když mi po roce odmítli přidat, což mi při nástupu slibovali, rozhodl jsem se s tím seknout. Ne hned, až si něco najdu. Našel jsem. Stejná práce, jen zdaleka ne tak hektická, plat o pár tisíc lepší. A šel jsem dát výpověď. A oni mě nepustili. Že se podnik zrovna začíná stěhovat do novýho, spousta práce, každá ruka a tak. Že jedinej způsob je hodit pár áček a pak mě vyhoděj sami, ovšem s paragrafem.
Ten novej zaměstnavatel by mě vzal i s tím paragrafem, z nějakýho důvodu jsem se mu dost líbil. Ale nešel jsem do toho. Vždycky může něco nevyjít. A s osmačtyřicítkou na krku a paragrafem hrubýho porušení pracovní kázně… s tím už bych si nikde neškrtnul. Ani podporu bych nedostal. Kdepak. Moc velkej risk.
A pak mě kousnul Punťa. Když sval po dvou měsících jakž-takž přestával bolet, vzaly mě z toho věčnýho polehávání záda a byl z toho další měsíc.
V tý době jsem potkal kamaráda, co už delší dobu dělá v tý mimoplzni. Spokojenej jak želva, neznám moc lidí, co by si takhle pochvalovali práci. A že není jedinej, dělá tam víc mých známých a všichni chválej, naložil jsem ho do auta a jeli jsme se na to podívat. Já nevěděl, že se tam zájemci objednávaj dopředu, přijel jsem na blind. Ale v pravej okamžik, protože zrovna naléhavě sháněli někoho, kdo umí to, co já.
Takže se mě hned ujal šéf danýho odboru, provedl, vysvětlil, plácli jsme si. Akorát že já byl pořád ještě zaměstnanej jinde a on potřeboval nástup prakticky okamžitě.
Tak jsem to jel s tou výpovědí zkusit podruhý. Tentokrát kupodivu nekladli odpor. Přestěhováno už bylo a šlo to i beze mě. Navíc jim zřejmě došlo, že kdyby se šprajcli, vydržím s touhle diagnózou marodit klidně další půlrok a stejně jim budu hovno platnej. Takže jsme to podepsali na fleku. Já druhej den letěl-byť se zádama ještě bolavejma-zrušit neschopenku a další den už jsem nastupoval.
Po dvou dnech zaučování jsem pochopil, že se tam unudím. Za hodně pěkný peníze, ale unudím. Práce tak na dvě hodiny denně. Když člověk pracoval tempem těžce invalidního šneka, dalo se to natáhnout i skoro na čtyři, půl hodiny pauza a čtyři hodiny nicnedělání. Běžně se stávalo, že jsem přišel v šest do práce a v půl osmý měl hotovo. A pak až do půl třetí NIC. Taková šichta pak netrvá osm a půl, ale osmnáct a půl hodiny. Nicméně-za necelou čtvrtinu výkonu oproti předchozí práci skoro dvojnásobnej plat.
Naštěstí jsem dostal nabídku v rámci odboru přejít na místo jiný, vytíženější a ještě líp placený. S radostí jsem to vzal. To byla pohoda. Dělal jsem si svým tempem, ani jsem se nehonil, ani neflákal, bylo to hladký, uměřený, krásně to utíkalo.
Minulej týden se to trochu pokazilo. Najeli jsme na novej systém, kterej zatím spíš nefunguje, než funguje. Na objem práce je to pořád stejný, ale triviální úkon, kterej normálně zabral pět minut, teď trvá 15, 20, 30 i dýl, protože musíte furt někam běhat a telefonovat a něco někam přenášet. A najednou se celou šichtu nezastavím a leccos se nestíhá. Ale pořád jsem tak na třech čtvrtinách výkonu oproti práci minulý a plat mám na tomhle postu dvojnásobnej i při normálních hodinách bez přesčasů, takže jsem dalek toho, abych si stěžoval 🙂 Navíc čekám, že se časem mouchy vychytají a že si to sedne. Musí, protože jinak to můžou zabalit 🙂 Když k tomu připočtu, že tady si můžu (s jistou opatrností) zapálit kdy chci, přičemž si ty cigára nemusím odpíchávat a nadělávat-hooodně jsem si polepšil 🙂

Body 3) a 4) už nestihnu sepsat, bo vstávám ve čtyři, ale máte se na co těšit 🙂 Předběžně slibuju středu nebo čtvrtek.

vR

Posláno autorem: vonrammstein | 31.12.2015

PF 2000 a ňáký drobný!

Nestíhám, nestačím.

Jenom takhle stručně vám skoro všem povinšuju, abyste se měli v příštím roce nejmíň-nebo aspoň-tak dobře, jako já.

Tím „skoro“ vymezuju hatery, kterým to nepřeju stejnou měrou, jakou oni nepřejou mně.

Děje se mi spousta skvělých věcí, ale ty vám prozradím až v novým roce, bo teď mám volno a internety s sebou tahat rozhodně nebudu, zatímco svoji krásnou paní rozhodně ano 🙂

 

vR

 

Posláno autorem: vonrammstein | 17.10.2015

Když Punťa kousne…

Ti z Vás, kdož tu nejsou poprvé, už vědí, že Punťa není pes, nýbrž jednoruční gotická sekera, tzv. bradatice. Moje zlatíčko.
Lehký, obratný, vražedný. Prodloužená ruka, nejlepší kamarádka.
Věděl jsem, že umí pořádně pokousat. Viděl jsem to na zmasakrovaných tělech nepřátel. Nikdy mě ale nenapadlo, že kousne páníčka. Stalo se.
To bylo tak:
Měli jsme naplánovaný vystoupení na Rabí. Akorát nám pár lidí omarodilo (zlámaný žebra a takový ty běžný šermířský úrazy). Bylo to dost utažený, šest vystoupení po patnáctiminutových intervalech, jak budou chodit jednotlivý skupiny návštěvníků, kvůli absencím prakticky nenacvičeno, improvizace a jeden půjčenej šermíř, abychom to vůbec mohli sehrát.
A tam to vzniklo. S tím půjčeným šermířem jsem se měl střetnout já. Nikdy jsme spolu nebojovali, nechtěli jsme se vzájemně zmrzačit, takže jme si domluvili dětsky jednoduchej scénář:
Já po něm seknu mečem, on to vykreje, takovým šikovným skluzem mi meč vyrazí z ruky a srazí mě loktem na zem. Dopadnu na záda a ješte vleže sáhnu po sekyře, kterou mám pověšenou na opasku a snažím se vstát a pokračovat v boji. On mi přiloží špičku meče na ohryzek nebo na hrudník, já pouštím sekyru, zvedám ruce, vzdávám se, hotovo.
Párkrát jsem si to zkusili, klapalo to. A pak přišla finální generálka, 15 minut před příchodem první skupiny.
Na tom horním nádvoří je maličko zákeřnej terén. Úplně nahoře dobrý, plusminus rovinka. Ale o kousek níž se terén dost prudce svažuje k horní bráně. A já nevím proč, ale při tý generálce to vyšlo tak blbě, že jsem sebou po zádech neplácnul na tu rovinku, ale z toho svahu.
Asi si dovedete matně představit, jaký to je, padat nekontrolovaně po zádech z kopce. Blbý. Fakt hodně blbý. Ale vy u toho nejspíš nebudete mít u pasu sekyru.
Vizuálně to muselo bejt úžasný. Dva dokonalý parakotouly vzad v gotickejch hadrech-to hned tak někde neuvidíte. Akorát že někde mezi prvním a druhým kotoulem se Punťa postavil na zadní a natvrdo se zašprajcoval mezi ten svah a můj bok.
Už když jsem se zvedal na nohy, věděl jsem, že to vůbec není dobrý. Zakousl se nad kyčel, pak se zabořil hodně hluboko do břicha-aby ne, mám skoro devadesát kilo-a zastavil se o spodní žebra. Aniž bych se podíval, bylo mi jasný, že mám i přes košili servanej bok. To mě ale netrápilo tolik, jako ten pomuchlanej pajšl. Skoro okamžitě se mi udělalo dost blbě, bojoval jsem s nutkáním zvracet-úspěšně-, vystoupení jsem samozřejmě nedal a kolegové mě chodili průběžně kontrolovat, jestli moc neblednu v důsledku vnitřního krvácení.
Ne, dobrý, jsem tady.
Týden po tomhle nepovedeným víkendu jsem měl plánovanou dovolenou, takže klid a relativní pohoda. O žebrech jsem sice průběžně věděl, ale žádný drama. Už jsem je měl naražený víckrát a vždycky to bylo mnohem horší.
Následující pondělí jsem nastoupil do práce a normálně jsem fungoval.
A ve středu večer po práci vylezu z autobusu a šlapu si to do kopce, batůžek na zádech, ruce v kapsách a těším se na dvě pivka v hospodě při cestě. A v půlce toho kopce se ozve rupnutí. Ne pocit, jako když vás někde něco píchne nebo něco přeskočí. Tohle byl hlasitej zvuk, kterej jsem slyšel ušima. Pak mi při prvním nádechu někdo narval šroubovák do hrudníku o otočil s ním. A pak znova a znova a znova. Jo. Takže to žebro bylo naštípnutý a teď definitivně prasklo. Bezva. Tak teď ještě pneumotorax a bude to dokonalý.
Druhej den po probdělý noci jsem velmi pomalu naklusal na chirurgii. Když jsem se vrátil z rentgenu, doktor koukal na snímek a ptal se, co a jak se mi stalo. Tak mu to vyprávím. On pokýve hlavou a povídá-Žebra jsou v pořádku. To rupnutí, co jste slyšel-to Vám prasknul mezižeberní sval.
To je lepší, nebo horší?, ptám se.
Horší. Mnohem víc to bolí a mnohem dýl se to hojí.
Super. Nedá se s tím vůbec nic dělat. Ležet, nic netahat, polykat analgetika. No, milé děti-už jsem s tím doma šest týdnů. Doktor měl pravdu.
A abyste věděly, že vám nekecám, přikládám snímek toho vnějšího, viditelnýho kousnutí, pořízenej dva nebo tři dny po tý legraci. Na tý fotce to není úplně zjevný, ale na dýlku má ten šlic něco přes dvacet centimetrů.
Dobrou noc!

P. S.: Na Punťu se vůbec nezlobím. Byl vyrobenej k zabíjení a mrzačení, takže na mě byl vlastně neuvěřitelně hodnej. Vidíte? Jsem pozitivní. A teď už fakt zavřít oči a dobrou.

DSCN6473

Posláno autorem: vonrammstein | 8.10.2015

Čím myslí Jiří Jírovec?

Narazil jsem na Parlamentních Listech na rozhovor s Jiřím Jírovcem. Čechokanaďanem a biologem, který je v hodovní síni páně Bavorově, sousedící zde na WP, podle všeho dost oblíben.
Být Čechokanaďanem není kvalifikací k ničemu. Být vystudovaným biologem předpokládá určité vzdělání, inteligenci a schopnost analyticky myslet.
Obávám se, že na to poslední pan Jírovec totálně rezignoval.
Není to vůbec poprvé, co jsem s ním hrubě nesouhlasil, ale co je moc, to je moc.

Posuďte sami:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Spolecnost-je-v-obdobi-masove-debilizace-Slunickari-proti-ochrancum-naroda-Pritom-problem-s-uprchliky-je-jinde-rika-krajan-Jirovec-401978

Nehodlám rozebírat celý rozhovor, pro mě totální ztráta času. Vyjmu jen poslední odstavec, který je vskutku hořkou tečkou za celým tím blábolem:


Zavírat uprchlíky do koncentráku?
V mediálním hluku zanikla zpráva, že nová generace českých maturantů není schopna zvládnout matematiku. Proto si nejsme schopni spočítat, že 100 000 uprchlíků je pouhé jedno procento celkové populace. Jedno procento by mohlo ohrozit naše hodnoty a rozvrátit naši civilizaci?
„Úplně zasunuta zůstala informace o tom, že prý malá, ale opravdu malá skupinka Poláků, by nejraději zavřela uprchlíky do koncentráku, nejspíš tam, kde jsou ještě zbytky základů a třeba je tam zplynovala. Lze k tomu dodat, že Hitler byl na začátku taky jenom jeden a jeho skupina byla malá, ale opravdu malá, než se tak pěkně po Německu rozrostla,“ obává se krajan z Kanady a biolog Jiří Jírovec a nakonec pro ParlamentníListy.cz dodá: „Náš pomyslný Titanik se potápí. Některé cestující zavíráme do podpalubí a sami se zatím ještě smějeme vtipům na téma ‚plyn pro cikány zadarmo‘.“


Takže věcně:
100 000 uprchlíků je 1% celkové populace (ČR), tím pádem nemá sílu rozvrátit naše hodnoty a naši civilizaci.
Zatímco, jak autor sám píše-„malá, ale opravdu malá skupinka Poláků, by nejraději zavřela uprchlíky do koncentráku“, je v jeho očích maximální nebezpečí, protože „Hitler byl na začátku jenom jeden a jeho skupina byla malá, ale opravdu malá, než se tak pěkně po Německu rozrostla,“

Fajn. Poláků je skoro 4O milionů. Takže kdyby ta malá, ale opravdu malá skupinka čítala taky jedno procento, bylo by to necelých 400 000. Připadalo by to panu Jírovcovi málo? Ve světle toho, že JEDEN Hitler se mu zdá moc? Nejspíš ne. Ta malá, ale opravdu malá-jakkoliv hlasitá-skupinka bude sdružovat maximálně stovky lidí. Takže jen zlomky promile.
Naproti tomu mu kupodivu nevadí sto tisíc hypotetických migrantů do ČR, o nichž nikdo neví nic. Odkud jsou, co chtějí, co můžou přinést nebo odnést.
Naprosto ignoruje fakt, že navzdory mainstreamovým fotografiím netvoří 70-90% běženců vyhublé matky s dětmi, ale svalnatí muži mezi dvacítkou a čtyřicítkou, se smartphony a několika tisíci dolarů po kapsách. Jsou to v drtivé většině ortodoxní muslimové s nenávistí vůči našemu způsobu života. Jdou sem za lepším, ale taky šířit džihhád a islám. A to není všechno.
Spousta nepřátelsky naladěných mladých mužů samozřejmě JE problém. Ale ještě větší problém je ideologie, resp. duchovní vůdci, schopní ty neukotvené imigranty radikalizovat. Jak to tak dlouhodobě pozoruju, průměrný počet obětí na jednoho muslimského atentátníka je cca 5. KOLIK je mezi těmi imigranty radikálních islamistických muftí? Ví to pan Jírovec? Kolik potenciálních Hitlerů obsahuje těch 100 000?
Dejme tomu, že jeden muftí dokáže radikalizovat sto mladých muslimů natolik, že půjdou vraždit. To není vůbec nereálné a máme tu v průměru 500 mrtvých. A co když jich radikalizuje 1 000? A co když ten muftí nebude jeden, ale bude jich dvacet? Nebo padesát?

Takovou myšlenkovou a argumentační sebevraždu jsem naposled zaznamenal u Marxe, tuším ve spisku „O státě a rodině“, nebo tak nějak. Tam vyslovil nějakou zcela jasně a pregnantně formulovanou tezi, kterou si o dvě stránky dál stejně jasně a pregnantně vyvrátil. Pan Jírovec je lepší, dokázal to v jediném odstavci.

Rád bych se zeptal příznivců pana Jírovce, co podle nich ten člověk používá k myšlení. Logika to rozhodně není, ani ta elementární. Tak co tedy?

Děkuji za odpověď

vR

Posláno autorem: vonrammstein | 18.6.2015

Hrál jsem poker s Iráčanem.

Opravdu. Teď, před chvílí, ve dvě ráno středoevropského zatraceného letního času.

Samozřejmě mě neudivuje, že mají v Iráku internet. Zas tak zabedněnej nejsem. Udivuje mě, že si nějakej Muhammad tam v tý dálce mýrnix dýrnix ve dvě ráno hraje Texas Holdem na Poker Stars s nějakým Ramštajnem v Plzni. Herdek-něco na tý globalizaci bude. Dvě esa v Iráčanově ruce nějak snáším líp, než Kalacha tamtéž.

Možná, když naučíme muslimy poker, bude po problému…

Posláno autorem: vonrammstein | 17.6.2015

Hodně

se poslední dobou píše o válce. Já vím, že bude. Nedá se s tím nic dělat. Dá se jenom bojovat nebo se někam schovat.

Nejsem přítelem amerického pojetí demokracie. Nicméně americká demokracie mi přijde kouzelná svou levicí. Ne tou vládní. Tou undergroundovou.

Začali s tím nejpozději Dead Kennedys, jejichž leader se skoro málem stal guvernérem státu California über Alles. Taky si užil svý. Obecně vzato-být v USA levičákem je specifikem zlaté mládeže z bohatých rodin-anebo signem negerské spodiny. Spodina se svým způsobem chová jako Marxův proletariát. Má to svůj temný, destruktivní smysl. U zlaté mládeže je to spíš srandaprotest, který nikoho nic nestojí.

Někde mezi tím-a teď už mluvím jen o muzice-se pohybují a pohybovaly kapely jako Rage against the Machine, Danzig, Final Solution, Black Flag a mnozí další. Zleva, zprava-všechno dovoleno. Amerika nemá moc kouzel, ale jedno z mála je to, že snese prakticky cokoliv. Pokud je to zhudebněné.

Někde mezi tím vším a nad tím se podivuhodně vznáší kapela System of the Down. Takových ultralevičáckých sraček jsou tam stovky. Jenže tahle je něčím výjimečná. Krom jednoho Syřana je tvořena Armény. Zpola v Arménii zrozenými, zpola v USA narozenými. Ale kořeny neschováš. Tomu-přes veškerou tvrdost hudby-je podřízena melodika, kterou u jiných kapel sotva najdete. Když se Kiss v sedmdesátých letech snažili odlišit od stovek podobných kapel, počmárali si ksichty. SOAD to nepotřebuje. Má Serje Tankiana.

Tankian má kromě SOAD řadu soukromých projektů, dělá i symfonickou nebo filmovou hudbu. Ač duší levičák, nelze ho jednoznačně soudit. Proč? Pro jeho nezpochybnitelné charisma a neúchylně protiválečnou rétoriku. Jeho pro mě zásadní píseň Sky is over už jsem tu zveřejnil. Přidávám další. A když si to jméno zadáte třeba na Tubě, budete překvapeni.

 https://www.youtube.com/watch?v=brKxCMLHKDg

 https://www.youtube.com/watch?v=9Wk38bW8whc

 https://www.youtube.com/watch?v=-CxKA1uETxE

 https://www.youtube.com/watch?v=XLTUOYEvddw

 

 

 

Posláno autorem: vonrammstein | 4.5.2015

Ještě k Libušínu

Konečně jsem se dokopal k vložení fotek, aspoň části…

https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Posláno autorem: vonrammstein | 29.4.2015

Libušín 2015

Těšil jsem se na něj jak malej kluk.
Chtěl jsem jet už ve čtvrtek, dorazit za světla, postavit stan, nasát atmosféru, pokecat s lidima, popít… zkrátka pohodička.
Jako první selhal čtvrteční odvoz (mám momentálně nepojízdný auto). Dohodnut odjezd v pátek s kolegou ze skupiny. Co nejdřív, ideálně v poledne. Po telefonu odjezd odkládán na pět, půl šestou, šestou, realizován v osm večer.
Použil jsem na toho člověka všechny nadávky, co znám a ještě jsem nějaký vymyslel.
Na Libušín jsme dorazili v půl desátý a za tmy. Vztek mě nepustil a když se na něj ještě napijete, obvykle to nepřináší nejlepší výsledky. Ráno jsem se vzbudil úplně stejně nasranej, jako jsem si šel lehnout, do toho dusno, úplně stejný, v jakým jsem to absolvoval vloni-zkrátka to všechno vyústilo v rozhodnutí do bitvy letos prostě nejít a poprvé si ji užít jako divák. Protože jako účastník bych si ji neužil.
Je to teda zvenku pěkná podívaná.
Příští, jubilejní pětadvacátý ročník už zase dám, možná do tý doby trochu vychladnu. I kdybych měl jít pěšky. Bylo by to ostatně rychlejší.
Nicméně se výlet vyplatil. Přivezl jsem si fungl novej meč a dýku, starou, ale fantasticky přítulnou obouruční sekyru a starej, omlácenej, ale lehoučkej a pevnej štít, to vše za vysloveně komickou cenu. Díky tomu jsem zbytek soboty a neděli prožil už v poklidnějším stavu mysli.
Tak za rok.

Fotky vyvěsím na tradičním místě nejspíš zítra, pokud je stihnu upravit.
Tak zas někdy 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 12.2.2015

Chihuahua, sakr….!!

Myslím, že jsem vám to ještě neříkal: Nesnáším malý psy.
Ne proto, že jsou malý, nýbrž proto, že jsou neurotický, hysterický, uječený, ukvičený, uňafaný a vůbec všema myslitelnejma způsobama obtížný.
Je úplně jedno, jestli se to jmenuje maltézák, jorkšír, čivava, krysařík nebo mops nebo japonsky. Jakmile to otevře tu odpornou tlamičku a vydá to jakejkoliv zvuk, mám neodolatelnou potřebu na to dupnout. A ještě jednou. A ještě, pro jistotu.

Sídliště jsou toho hnusu plný, protože tyhle podplemena jsou u paniček v módě. Naprosto běžně potkáte nabušenýho stokilovýho plešatýho zabijáka, jak místo smečky pitbullů venčí některou z těch krys. Nevěřte tomu, že by si to pořídil dobrovolně.
Taky je v tom trauma z dětství: Když mi byly tři, zakousnul se mi jeden takovej svinskej krysařík do kotníku. Byly mi tři, opakuju. Takže něco takovýho, jako kdyby se mi dneska zakousnul do kotníku vlčák. Nenávidím je dodnes.

Nejsem schopen považovat za pes něco, k čemu se musím sehnout, pokud to chci podrbat za ušima. Střední velikosti ve mně nevyvolávají nevolnost ani agresi, ale nechtěl bych to.

Moje paní má čivavu.

Byla to upřimná nenávist na první pohled. Oboustranná. Když jsem paní poprvé navštívil doma, mohla se čivava zbláznit a já vlastně taky. Ona tahle krysa je totiž výjimečná tím, že všechny nahoře zmíněný vlastnosti má znásobený stem. Zpět-tisícem. Dokonce i paní, která ji z neznámýho důvodu miluje, připouští, že je „trochu nervóznější“ než ostatní zmetci toho druhu. Snese asi deset lidí a já mezi ně nepatřím.
V praxi to znamená, že se hystericky rozječí pokaždý, když se někde něco šustne, což je v paneláku furt. Občas se rozječí i hluboko v noci, kdy se ani v tom paneláku neděje absolutně nic. Jen tak. Ve chvílích, kdy už všechno spí a jí se nechce zrovna ječet, neuvěřitelně hlasitě cvaká drápkama po plovoucí podlaze tam a zpátky, tam a zpátky… Občas u toho vykvikne, abych jí nekřivdil.
Nelze jí nikam vzít. Nejen že by nezavřela tlamu celou dobu, ale je klidně schopná pokousat dítě, který by pojalo nebezpečnou myšlenku „Jé, hele mamí, pejsek!“ Zcela vážně. Když má přijít návštěva, musí se odklidit k příbuzným. Chlupatá koule na noze.

Nejhorší je, že na ni nefunguje ani můj speciálně vycvičenej „psí hlas“, přesněji brutální blackmetalovej řev, kterej dokáže zastavit a zahnat na útěk útočícího psa (vyzkoušeno) a nejspíš i člověka (nevyzkoušeno). Dokonale ho ignoruje.

Tenhle stav trval týdny, nevím přesně kolik. Nicméně vím přesně, kdy to skončilo. To si takhle jednou večer hověla moje paní v křesle s tou zrůdou na klíně a já pojal úmysl ji pohladit (tu paní!!). A ta svinská mr…ňavá bestie mi vyjela po ruce. Stihnul jsem uhnout. A protože jsem ji nemohl umlátit (opakuji-seděla paní na klíně), velmi důrazně, pomalu a hlasitě, se vší vážností jsem jí vysvětlil, že pokud se o něco podobnýho pokusí ještě jednou, kdykoliv, bude to ta úplně poslední věc, co ve svým krysím životě udělala.

Pak jsem paní týden neviděl. Když jsem po tom týdnu přišel, nevěřil jsem vlastním očím. Ta parodie na pes nejenže vůbec neštěkala, ale vrtěla ocasem, dělala surikatu a po nějaký chvíli si dokonce drze přišla pro pohlazení! Dodnes nevím, jestli na ni ta moje promluva udělala takovej dojem, nebo jestli na ni moje paní uplatnila nějaký kouzlo, ale od tý doby jsem prostě páníček. Teda-ne že bych se z toho nějak radoval. Pohladím ji, jen když se v zamyšlení zapomenu, než bych jí něco dal do misky, radši bych to sežral sám a surikata mě už vůbec nedojímá.
Zdrhá, když se k ní blížím, aniž bych jí cokoliv udělal-což mi konvenuje. Já ji ignoruju. Už tolik neštěká. I příbuzenstvo si toho všimlo. Jenže-může se dospělej chlap radovat z dílčího vítězství nad čivavou??

Ještě to neskončilo.

Fotogalerie nepřítele:

IMG_0112

IMG_0114

Šetřím na vlkodava. Vlkodlačí štěňata loví všecko malý, co se hejbe. To nemůže nevyjít.

Posláno autorem: vonrammstein | 11.2.2015

Jen avízo:

Nový fotky u mě 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 10.1.2015

Je NON suis Charlie!

Tohle už mě opravdu vytrhlo z poklidné letargie.
O nebezpečí islámu v Evropě už jsem psal mnohokrát, stejně jako mnozí jiní.
Že se zprávy o muslimských atentátech z obdenních stanou denními jsem předpokládal. I to, že se následně začnou množit nikoliv aritmetickou, ale geometrickou řadou. Teď máme jeden až dva atentáty denně a bude to exponenciálně narůstat. Kam až?

Jak dneska zmínil jeden z mnoha autorů jednoho z mnoha článků, které jsem k tématu přečetl, daleko víc obětí má islám na krku v jejich vlastních zemích, než v Evropě. To je pravda. Co taky jiného, když tam jsou muslimové téměř všichni, v Evropě jen pár procent. Jenže mně je srdečně jedno, co si ve svých zemích navzájem provádějí šíité se sunnity nebo alawité s wahhábity. To je jejich věc a koneckonců-čím méně muslimů na světě, tím je ten svět bezpečnější.

O spoustě atentátů a vražd na muslimských územích se vůbec nedozvíme, protože patří ke každodennímu koloritu života v islámu. Stejně tak se ovšem jen zřídkakdy dočteme o zvěrstvech, která muslimové páchají na místních křesťanských minoritách.
Různí muftí a ajjatoláhové, u nás třeba Muneeb Hassan Alrawi, se rozčilují, že to nemá nic společného s islámem, že islám je náboženstvím míru, že je to dílo několika duševně vyšinutých jedinců. Lžou. Korán je běžně dostupný v češtině a každý se může snadno přesvědčit, že je v něm řada míst, která ukládají muslimovi jako povinnost zabíjet nevěřící. Kdo četl Talmud, může si udělat srovnání a bude se divit, jak blízcí bratranci židé a muslimové jsou.

Jedna věc je na tom potěšitelná; Většina internetových novin, které sleduji, má minimálně polovinu headlinových článků k problematice islámu. Před pouhým rokem by něco takového bylo nemyslitelné. Buď by je nikdo takovou formou vlivem politicky korektní autocenzury vůbec nenapsal, nebo by ho s tím šéfredaktor vyhodil, případně i samotného autora. A to se přitom až na pár výjimek jedná o články k islámu negativní, často i otevřeně odmítavé. A to mluvím o oficiálních online verzích tištěných periodik.

Hodně mě dneska nasral veliký nápis JE SUIS CHARLIE v záhlaví internetové verze časopisu Týden. Laciné pokrytectví u vědomí toho, že Týdnu se za to nestane nic takového, jako Charliemu. Solidarita, říkáte? Tak se na to podívejme:

Do předvčerejška nikdo z nás plátek Charlie Hebdo neznal. Těm dvěma či třem hypoteticky existujícím frankofonním výjimkám se omlouvám. Použil jsem tedy internet, když už ho mám, hledal a žasl. Jde o anarchokomunistický slint, obskurní a perverzní, jehož jediným smyslem existence je urážet a zesměšňovat všechny a všechno. Kdo si dal tu práci co já, musel taky zjistit, že mnohem víc a mnohem hruběji než do islámu se plátek navážel do křesťanství. Není ostatně náhodou, že po atentátu zbytku redakce nabídla zázemí francouzská komunistická strana.
Pak je ovšem s podivem, že tu redakci nevystřílelo komando ninja katolíků. Mám vysvětlení: Katolíci mají zakázáno vraždit, zatímco muslimové to mají naopak přikázáno.
Necítím žádnou lítost a žádný soucit s těmi lidmi. Svět je bez nich a jejich nenávisti o něco hezčí místo k životu. Ale to neznamená, že souhlasím s jejich popravou. V nějaké civilizované zemi, což socialismem a multikulturalismem zpitomělá Francie rozhodně není, by takové redaktory už dávno pozavírali za urážky všeho možného, nebo redakci aspoň rozprášili a plátek zrušili.
Jaká ironie, číst Je suis Charlie v zemi, kde vás zítra klidně zavřou za publikované vyjádření něčeho mimo oficiální státní mainstream. Není sranda žit v liberální demokracii, že?
To je ovšem jen jedna strana mince. Pojďme k té druhé:

Žádnému muslimovi v Evropě nesmí být umožněno vraždění Evropanů. Dokonce ani komunistů ne.
Použiju podobenství, což bude nutně nepřesné, ale základní premisy budou sedět:

Když se nastěhuju k někomu do podnájmu, podepíšu nájemní smlouvu. Ta bude mimo jiné obsahovat, co v pronajatých prostorech musím, můžu a co naopak v žádném případě nesmím dělat. Když budu majitele rušit hlukem a bordelem, vyhodí mě (to se už dávno mělo stát). Když mu budu vyhrožovat, zavolá na mě policii. Když ho budu přímo ohrožovat, zabiju mu psa a bráchu a zapálím auto a půlku baráku, vezme brokovnici a ustřelí mi hlavu (to se teprve stane).

Existuje řešení? Jistě. A musí se stát hned, než se řady nepřátel porodností zmnoží a než se i dosud „umírnění“ muslimové radikalizují. Mimochodem-neexistuje nic takového, jako umírněný muslim. Existují jen muslimové, kteří svou agresivitu ještě otevřeně neprojevili. Muslim je muslimem proto, že věří Koránu. A Korán věřící k násilí na bezvěrcích a jinověrcích explicitně nabádá, ba jej přikazuje. Kdyby-nedej Bože-došlo k situaci, kdy se z muslimy vyvolaných masakrů stane standard a radikalizovaní mladí, kteří beztak kromě životů nemají co ztratit, se k vraždění přidají ve větším množství, kdy už nepůjde o desítky, ale stovky a tisíce vraždících islamistů, pak ti „umírnění“ muslimové, cítíce sílu, půjdou vraždit taky. Ne nutně z vlastní víry a potřeby, ale i ze strachu o životy svoje a svých blízkých. Protože vůdcové nebudou tolerovat „nečinnost a zbabělost“, přesně podle hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.

A co tedy s tím? Jeden z diskutujících na Neviditelném psu dnes navrhl řešení na principu odsunu sudetských Němců z Československa. Líbí se mi to. O to víc, že dnešní doba je jiná, civilizovanější a liberálnější, takže k případným excesům by docházelo naprosto výjimečně, v řádech jednotek, nikoli stovek či tisíců jako tehdy. Elegantní byl Mussoliniho odsun Židů z Itálie-nikomu se nic nestalo, nemovitý majetek byl vykoupen za tržní ceny, movitý ponechán, lodě vypraveny na náklady státu.
Vyplatilo by se to. Peníze, které by to stálo, by se bohatě vrátily v nevyplacených dávkách, nezpůsobených škodách, nezmařených životech.
A v kontrastu k tomu všemu se Švédsko připravuje zákonem kriminalizovat formulovaný nesouhlas s přistěhovalectvím. Chápe to někdo??

Možností řešení je víc. Některá nejsou tak mírumilovná, jako ta výše nastíněná. Když s tím vlády opět neudělají nic, zdvihne se hladina tekutého hněvu. Ani ultraliberální Francouzi se nenechají donekonečna zabíjet v ulicích vlastních měst. Jednou-brzy-pohár přeteče a lidi vezmou zbraně nebo cokoliv jiného, čím se dá zabíjet. A pak ta předměstí Paříže, Marseille, Bruselu, Londýna… budou hořet celá, i s jejich obyvateli.

Tak co je lepší? Svázat muslimy, naložit je na lodě a letadla a bez jakýchkoliv ztrát je dopravit do země jejich původu, nebo čekat, až se z lidu stane dav a budou desetitisíce zlynčovaných mrtvých?

Já vím, druhá a třetí generace muslimů už se v hostitelských zemích narodila, jsou to Francouzi, Belgičané, Britové… Země nemají moc legálních šancí zasahovat proti vlastním občanům, dokud něco opravdu neprovedou. Jenže to je uzavřený kruh. Nezbyde, než jednorázově porušit vlastní pravidla, ne z plezíru, ale z pudu sebezáchovy. Když jde o život, je porušení pravidel tolerovatelné. A ono o něj jde.

Desítky generací našich předků si uměly hájit svoje území a pravidla. Vůbec nechápu, jak jsme dokázali dospět do fáze, kdy už to neumíme.

Jestli se to hodně rychle znovu nenaučíme, zanikneme. A jestli to má znamenat válku, tak ať. Lepší než otroctví.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-limity-humanismu-a-selhani-demokracie-fnt-/p_zahranici.aspx?c=A150109_202712_p_zahranici_wag#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=pes_neviditelny&utm_content=main
http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1434-hon-na-teroristy-klame-telem.htm

Posláno autorem: vonrammstein | 5.7.2014

Vykutáno pro Jolanu aneb Ramštajnovy slavné prohry

Vyhrabal jsem pár fotek z akcí. Ta první mohla být krásná, sluníčková. Taky byla, než ji těsně před naším vystoupením zrušila silná bouře. Sice jsme si po ní moc pěkně zabojovali, ale zcela mimo oficiální program a kromě pár turistů to nikdo nefotil…

IMG_0008

 

 

Dámy mě pochopitelně zbožňují:

IMG_0013

 

 

Občerstvení si někdy musíme opatřovat vlastními silami:

IMG_0024

 

 

Odpočinek po boji. Na fotce ani není vidět lehce naštípnutý malíček a zásah mečem do obličeje:

 

IMG_0048

 

 

Další obrázky jsou z jiné akce. Na tom prvním ještě pohodička, na všech ostatních silně prší.

IMG_0091

 

 

Tady mi nejspíš něco upadlo, možná i celé já:

IMG_0120

 

 

Někam jdeme?

IMG_0121

 

 

Válečná porada:

IMG_0126

 

 

Á, konečně turnaje. Toho prcka dotanu jak nic.

IMG_0131

 

 

A nebo taky ne.

IMG_0133

 

 

Nevadí, já se nevzdávám.

IMG_0155

 

 

Hele, sudí, sežeň mi nějakýho rovnocennýho soupeře.

IMG_0160

 

 

Tohle nebyl on. Chci jinýho.

IMG_0154

 

 

Děláš si ze mě srandu?? A co, když ty dva metry seknu vodorovně…

IMG_0165

 

 

Cifix, to taky neklaplo. Uklouzla mi noha, neviděls??

IMG_0167

 

 

No jo. Tak hlavně, že jste se dobře pobavili 🙂

 

IMG_0173

Posláno autorem: vonrammstein | 29.6.2014

Co furt dělám? Teď zrovna píšu něco jako recenzi :)

Inu-většinu času trávím v práci. Zbytek se snažím rozdělit mezi svou paní, spánek a šerm. Na nic jiného prakticky nezbývá času.
Tenhle víkend mám po dlouhé době úplně volný, sám pro sebe, takže jsem mimo jiné stihl:
-Shlédnout včera v noci Hydepark s neuropatologem Františkem Koukolíkem. Znal jsem to jméno, ale nikdy jsem toho člověka neviděl a neslyšel ho mluvit. Ohromil mě. Velmi silná osobnost s jasnou a silnou, skvěle formulovanou myšlenkou. A stručně formulovanou, což považuju za důležité. Za mě-fakt velikán. Určitě to půjde dohledat v archivu ČT, doporučuju.

-Shlédnout dneska dlouho odkládaný film The Iron Lady s Meryl Streep. No… Tak nějak jsem od toho čekal víc. Scénář mi přišel průměrný, trochu zmatený, ze života Margaret Thatcher by se toho do bezmála dvou hodin dalo vtěsnat určitě víc za cenu toho, že by se zkrátily nebo úplně zmizely některé zbytečné nebo zbytečně dlouhé sekvence. Na druhou stranu mě potěšil poměrně velký prostor, věnovaný jejímu manželu Dennisovi, což byl nepochybně velmi zajímavý a zábavný chlapík-a o němž kupodivu na českém internetu existuje jen pramálo informací. Většinu času se ovšem na plátně vyskytuje v době, kdy už je dávno mrtvý.
Tím se dostávám k největšímu průseru celého filmu-střihu. Ze současnosti staré dementní Margaret se prudkými, nervními prostřihy ocitáme tu v reálné minulosti, tu v jejích halucinačních fantaziích, tu v dobových reportážích. Je to matoucí a zmatené a sakra to kazí dojem z filmu. Abych to neprotahoval-moc mě to nebavilo. Tři hvězdičky z deseti-a ty jen za famózní výkon Meryl Streep.

A co dál? Pokud práce a přibývající zranění z bojů (ano, pořád se blbě kryju a čím dál hůř hojím) dovolí, čeká mě pár víkendových vystoupení a od příštího týdne maličká herecká spoluúčast na natáčení filmové pohádky 🙂

A jestli se mi dneska podaří naistalovat novou verzi Zoneru, ješte stihnu vložit nějaké fotky na fotoblog. Asi. Uvidíme. Tak zatím 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 9.5.2014

Eurovolby

Právě jsem si projel volební kalkulačku na Týdnu. Jako favorit na mě vyběhlo „Ne Bruselu-Národní demokracie“ se shodou 87%. To je dobře, beztak jsem je chtěl volit. Nevím, jestli se dá v těchhle volbách kroužkovat. Jestli jo, vezmu to odspodu.

Posláno autorem: vonrammstein | 7.5.2014

Sky is over

Tak jo, není čas, takže jen v rychlosti něco, co mě hodně baví:

Posláno autorem: vonrammstein | 28.4.2014

Bitva Libušín 2014

On už ten příjezd byl výživnej. Jsme skupina zpozdilá a dost zaměstnaná, proto jsme dorazili v pátek až za tmy. Zkoušeli jste někdy při jedný baterce postavit tři stany? Ne? Zkuste si to. Do smrti na to nezapomenete a máte co vyprávět vnoučatům.
Skončili jsme s tím někdy v jedenáct a šli potkat lidi. Byli jsme dost decentní, nácvik byl naplánovanej na sobotní desátou, moc jsme nepili. Ba i spát se šlo docela brzy. Takže jsme se na něj dostavili komplet. V propozicích stálo, že musíme přinést všechny zbraně a přilby ke kontrole. Tak jsme je přinesli. Pochopitelně je nikdo nekontrolovaL Bezva, takže jsme se s tím vším železem tahali zbytečně. Ti zkušenější se nám smáli. Hm. A to vyhrožovali i dejcháním. Tak jo, za deset minut je po všem, nikdo neví, co má dělat, protože maršálkovi není rozumět, pokud nemá megafon zrovna otočenej přímo na vás. Pudem radši na pivo.
Loni to bylo o dost důkladnější. Podmaršálci taky nebudí moc důvěry. Nepůsobí dojmem, že by věděli, co se má dít. Ten náš teda určitě. Ale budou tomu velet. To bude pěkný. No nic, nějak to dopadne.
Pijem pivo a gin a koukáme na ultimátní souboje. Masakr, jako vždycky. A to ti borci po všem tom vraždění půjdou s náma do bitvy, pak do dobrovolný postbitvy a pak je čeká finále turnaje. Jsou neutahatelný a nejspíš i nesmrtelný.
Necelou hodinku před nástupem se začínáme oblíkat do železa. Pozdě, pochopitelně. Tuhle něco chybí, támhle něco není hotový, tohle by potřebovalo…. Mám to snazší o to, že nemám upravenej kyrys, takže zůstal doma. Jenže nemám upravenou ani kroužkovku, je mi úzká přes hrudník a břicho. Takže vlastně celá. Hejtman mi ji rozpletl na zádech, ale rozšířit už nestihl. Šněruje mi ty rozpáraný záda provázkama. Něco jako gotickej chirurgickej plášť. A co už, nejsme LH. A záda nikomu nastavovat nebudu, poslední, co soupeř v životě uvidí, budou moje vyceněný zuby. Jsem přece Ramštajn, kurva, žádný béčko. Blbější je, že si nestihnu přikurtovat hledí. Volně mi při každým pohybu hlavy plandá a mlátí mi o přilbu, připadám si jako gong na nožičkách. Taky díky tomu nic neslyším.
Dorazíme na místo nástupu. Hm. Kousek od nás už se bojuje o vesnici. My stojíme a čekáme. Vylezlo sluníčko a je ve formě. Je tak dvacet, ale ve stínu. Pod vším tím železem mám tak padesát. Leje ze mě jak asi nikdy v životě. Rád bych si otřel pot aspoň z očí, ale nejde to. Mám spuštěný hledí. Jasně, můžu ho zvednout. Ale taky mám železný rukavice. Ty zas můžu sundat. Ale v okamžiku, kdy to udělám, přijde povel k útoku, to dá rozum. No nic, nechám to tak. Zvládnu to i poslepu. Jenže to není všechno. Zapomněl jsem v autě svý patentní bojový kšandy, který mi udrží opasky přibližně na břiše. Na jednom mám pověšený zbraně, na druhým nohy. A to je problém. V prošívce a kroužkovce nemám žádný boky, o který by se ty sjíždějící opasky mohly zarazit. Pupek cudně nezmiňuju. Asi tak za pár vteřin to ze mě prostě všechno sjede a sváže mi to nohy.
Vytahuju zbraně z pochev a rvu ty opasky nahoru, moc to nejde. Nohy mi sjely tak, že mám kolena někde na holeních. Jsem fakt jak svázanej, skoro se v tom nedá chodit. Navíc mě spodní hrana řeže do nártů. Pane jo, to jsem si naběh. Do toho si hejtman všimne, že šteft, kterej mi drží hledí, je napůl povyjetej. Bojí se, abych ho neztratil i s hledím, vezme mi sekyru a pokusí se ho zatlouct na místo. Přitom mi vrazí skrz hledí do obličeje hranu štítu. Mám hlavu uvnitř zvonu a někdo na něj zvoní, slepnu a hluchnu. Uf, je po všem. Dostal jsi ho tam? Ne. Ser na to.
Ani se nepokouším znova zavěsit zbraně, držím je v rukou. Sekyru v pravačce, tesák v levý. V tý měl být štít. Jenže na předposledním tréninku jsem se s ním učil bránit proti kopiníkům tak intenzivně, že jsem si zkurvil levý rameno. Von je železnej, má štyry kila a když s ním máváte hodinu, nějak se to projevit musí. Za trest jsem ho nechal doma.
Furt čekáme. Ruce se mi pomalu začínají vytrhávat z ramenou a z desetikilový drátěnky mě bolí záda.
Nějakej blbec zapálil jednu z těch chaloupek se slaměnou střechou. Stojíme asi pět metrů od ní, teplota vzrostla o dvacet + stupňů. Kdybych měl u sebe vajíčko, mohl bych si ho usmažit třeba na stehně. Nebo kdekoliv jinde. Začíná se mi z toho vedra dělat blbě a vážně zvažuju, jestli to neodpískám. K pivu je to jenom třicet metrů. Ale sanita je zas o deset metrů blíž. Tak jo, zkusím to. V nejhorším se nechám něčím praštit a odplížím se raněn k pípě. Kurva, já bych pil. V nejhorším i vodu.
Po čtvrt hodině čekání konečně vyběhne z lesa skupinka jiných uvařených lidí a začne nás mlátit. No to je dost. Adrenalin mi vystříkne ušima, mám radost, že se konečně něco hnulo, zapomínám na vedro a hledám si oběť. Někdo do mě vrazí zezadu a vybere za mě. Letím na chlapíka, chytám balanc, narazím mu tělem do štítu a vezmu ho po helmě sekyrou. A hele, jak mi pěkně leží u nohou. Snad jsem to nepřehnal. Jauvajs. Blbče, raduješ se tady jak malej a nečumíš. Ten záblesk zleva byl meč. Tak jo. Chytám se za zasaženej bok a šlehnu sebou. Ale mrtvej nejsem, tak báječná trefa to zas nebyla, holoubku. Asi minutu se vydejchávám opřenej o loket a čekám, než mě vřava zakryje pohledům publika a zvedám se. Tak co teď?
Chvíli se jen tak přetlačujeme, dva kroku dopředu, tři zpátky… To mě moc nebaví. Podmaršálek huláká, ať všichni s kyrysama a štítama padaj do první řady. Přitom strká do mě a cpe mě tam. Seš blbej? Nemám ani štít, ani kyrys, tupoune! Cpe mě tam dál. To je snad osobní. Já vím, že nadřízenej, obzvlášť v bitvě, se musí poslouchat, ale eště jednou do mě strčíš a zmuchlám ti sekyrou ten železnej klobouk jak papír vod sekaný. Seru na něj. Ukročím bokem a přestávám si ho všímat. Slepci by velet neměli.
A hele. Něco se děje. Skupinka Vikingů se roztáhla podél naší řady… a… a dál a… Kurva, je jich dvakrát tolik. To není dobrý. Vůbec. To špatný rameno už mě bolí moc, přehazuju lehčí sekyru do levý a tesák na pravačku. Je delší a pádnější.
Asi minutu na sebe ze dvou metrů ceníme zuby. Už mě to vážně nebaví. Vybírám si v řadě chlapíka asi o deset čísel menšího, se štítem a sekyrou, a jdu po něm. Máchne po mně, ale čekám to a srazím mu to Punťou (tak se jmenuje moje sekyra). Než stihne dostatečně zvednout štít, vezmu ho ze strany po palici tesákem. Jde k zemi, paráda.
Ty vole, hlídej si tu levou stranu! Koutkem oka zahlídnu pohyb na levici. Velkej pohyb. Otočím tam hlavu naprosto včas na to, abych viděl, jak mi na hlavu dopadá obrovská obouruční sekyra. Jdu k zemi jak šraňky. Ležím na zádech jak prkno a dovolím si krátkou meditaci na téma „Jak je skvělý mít přilbu z dvoumilimetrovýho plechu“. Zvoní mi… vlastně už ani nevím kde.
Hrome, není to za mnou. Já z tý řady totiž vyběhl sám. Ostatní se rozhoupali o chvíli pozdějc. Na pravou stranu těla mi šlapou Vikingové, na levou zas naši. Zbraně lítají přímo nade mnou. Kurva. Někdo mi dupnul na obličej. Dobrý hledí mám. Fakt dobrý. O pět vteřin později mi v ksichtě přistane něčí upuštěná tyčovka. A dost. Mrtvej-nemrtvej, dávám si ruku na obličej a druhou do rozkroku. Mám jenom jedno… zdraví.
Nějak se to uklidňuje a někdo se mě pokouší zvednout. Pomáhám mu, teď vážím tak sto deset kilo. Přibíhá hezká mladá markytánka a dává mi napít vody. No, to deš brzo. Ale i tak dík. Vono už je po všem? Dva útoky, dvě smrti, dva zabitý? Není to trochu málo? Ale fakt, šlus. Cítím se nějakej zklamanej. Nedobojovanej.
Následuje další bitva, dobrovolná. Hejtman je rudej jak rak, ale jde. Zabil jenom osum lidí, s tím se nemůže vrátit domů. My na sebe koukáme se zbylým kolegou a napůl nevědomky lehce vrtíme hlavama. Je na tom asi podobně jako já. A mně někdo přilepil jazyk Pattexem k patru. Jdem na pivo, hotovo. Trochu je mně to líto, chtěl jsem si zabouchat víc, ale už mi taky není pětadvacet. Bolí mě i věci, který pravděpodobně vůbec nemám.
V hospodě sundávám přilbu a překvapeně zjišťuju, že kromě řádnýho záseku od tý sekyry je tam ještě několik dalších, o kterých ale vím jenom to, že tam před bitvou nebyly. Vůbec netuším, kdy a jak jsem k nim přišel. Blembák je zlatíčko, zachránil toho víc, než jsem tušil.
Svlíkám kroužky a ty menší plechy a opatrně se prohlížím a protahuju. A hele, mám slušně seklej stehenní plát! Kdy se to… a jo, vzpomínám si. Až teď. Ale-už mě nic nebolí! Vůbec nic, kromě toho ramene, což s tím ovšem nemá nic moc společnýho. Ale vono zejtra, až se to rozleží…
Tak zejtra taky nic. Nic mě nebolí, naprosto nic se mi nestalo, ani modřinka. Jediný zranění jsem utrpěl v neděli při cestě zpátky, když jsem se při krájení chleba říznul do palce 🙂
Tak přibližně takový to bylo 🙂
A pár fotek, když už jsem to teda slíbil 🙂 Ostatní dám na fotoblog, ale až zítra, už nejni čas.

http://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

 

IMG_0001

 

 

Tady jsem ten úplně nahoře s rybí kostí na ksichtě…

 

IMG_0043

 

 

IMG_0067

 

 

IMG_0070

 

 

IMG_0071

Posláno autorem: vonrammstein | 28.4.2014

Právě

jsem dovalil z Libušína. Živ a kupodivu nezraněn. Na report včíl není čas, bo v pět vstávám do práce a únava je silnější, než silná. Nicméně zítra či někdy do poloviny týdne napravím, fotky přiložím, maily zodpovím a tak. Tak zatím 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 15.4.2014

Další

kamínek zapadl do mozaiky. Stačil desetiminutový pohovor, abych tu novou práci dostal. Budu dělat v podstatě to samé, co doposud, jen mi cesta do práce bude trvat 15 minut místo 50 a plat bude nejméně o polovinu vyšší. No nejsu já klikař? 🙂
Pravda-Libušín to maličko odnese, ale v redukované formě ho zvládnu. Loni jsem tam přijel ve čtvrtek a odjížděl v pondělí, přičemž bitva je v sobotu. Letos jsem chtěl jet už ve středu. Ale jelikož do práce nastoupím v úterý po svátcích, kupodivu si nemůžu vzít hned ve středu dovolenou 🙂
Pojedu až v pátek po práci. Bude to trošku hardcore, přijet večer, možná za tmy, někde se ubytovat, převlíct, opít se s šermíři, které jsem rok neviděl, trochu se vyspat, dopoledne vstát, spravit se něčím pitným, absolvovat nácvik, oblečení do plechu, pak bitvu, pak zas převlek, zašití ran, rovnání nosu a tak, pak zas nezbytné popití a zapívání-a ráno zase vstát a v relativně celistvém stavu dojet zpátky do Plzně, vyložit auto a odpočinout si natolik, aby následují pondělí v nové práci nebylo poslední.
Ale já to zvládnu, jsem nesmírně statečnej 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 12.4.2014

Co je nového?

Hodně věcí 🙂 Opravdu hodně. Snažím se strávit maximum času se svojí paní (ne, nezatajil jsem před vámi náhlý sňatek, myslím to ve smyslu „má paní“ či „paní mého srdce“. To víte, středověk 🙂 ).

Není to úplně snadné, je velmi vytížená jak pracovně, tak studijně. Snažím se pomáhat, seč mohu a být u všeho, u čeho je ona 🙂 Začínám se jí montovat do vaření, s korekturou diplomky pomůžu, z práce občas vyzvednu… 🙂 Já mám práce taky až nad hlavu a to, že vůbec píšu tenhle článek je důsledek toho, že organismus zavelel „dost!“ a šlehnul se mnou a s angínou do postele. Vlastně to docela vítám, odpočinout jsem si rozhodně potřeboval. Antibiotika odvádějí dobrou práci, po třech dnech je mi o hodně líp a začínám mít roupy 🙂 (Omluvte ty smajlíky, které leckdo považuje za infantilní, mám prostě dobrou náladu 🙂 ).

Využil jsem toho k tomu, že se učím znovu číst. Vážně. Od doby, co jsem si pořídil internet, jsem se na knížky prakticky vykašlal. Teď to alespoň kombinuju. Nezačal jsem zrovna s nejlehčí literaturou, takže to jde pomalu. Zcela vážně zvažuju, že vytáhnu z knihovny Neználka nebo tak něco 🙂 Něco, co má děj a příběh. Obrázky nejsou nezbytné. To, co zrovna čtu, takovými věcmi moc neoplývá. Ale i to budu potřebovat. Moje paní mě s veškerou něhou, která je jí vlastní, dovedla k pro mě pořád ještě neuvěřitelné skutečnosti: V září nastupuju na školu, na dálkové studium. Fakt. Dovopravdy. Sakra. Až (jestli) ji dokončím, bude mně padesát. Nu což, některé věci musejí uzrát 🙂

Má paní je velmi krásná. A praktikující katolička. Tak se mi stalo, že po několikaleté pauze se ocitám v kostele průměrně dvakrát v týdnu. Nebo že spolu šlapeme v mrazu sedm kilometrů do trapistického kláštera v Novém Dvoře na mši a pak zase zpátky. A víte co? Když jsem s ní šel poprvé na mši svatou, měl jsem trému. Ale když jsem vstoupil do kostela, bylo to jako… Jako vrátit se po letech domů. Moje paní mi vrací duši. Sám bych se k tomu nedokopal.

Funguje to bezvadně. Oba jsme si toho hodně prožili a zdaleka to nebyly vždycky hezké věci. Díky tomu víme dobře, co chceme. A možná ještě lépe, co nechceme. Proto se věci dějou tak rychle. Rozumíme si, shoda je prakticky dokonalá. A vznikají nové plány do budoucna. Nepředbíhat událostem, já vím. Ale dokáže někdo spolehlivě vyloučit, že se stanu ještě v tomto roce šťastně ženatým mužem? 🙂

Jak jsem psal minule-věci se obrátily pronikavě k lepšímu a trvá to už podivuhodně dlouho. Dokonce mi akutně hrozí nová a lepší práce. Což je zpráva sama o sobě dobrá, ale pokud to klapne, bude zásadně ohrožena, ne-li přímo znemožněna moje účast na Libušíně. Jasně, vím, co je důležitější, ale já se na tu bitvu těším celý rok 😦 Ale ještě není nic rozhodnuto, třeba bude dohoda možná. V pondělí budu chytřejší.

No. Původně jsem chtěl napsat politický post o Evropské unii a eurovolbách, promýšlel jsem ho včera v noci-a hele to. Vidíte, na co myslím doopravdy 🙂

P. S.: Díky, WordPressi, za tyhle nový, imbecilní, svévolně změněný smajlíky. Na vkládání fotek ses taky vyřádil, jak jsem dneska zjistil. Ty vole.

P. P. S.: Tyjo, až teď, když jsem to odpálil, jsem zjistil, že je to jubilejní, čtyřstý příspěvek na tomhle blogu 🙂 Jsem rád, že je věnován mé paní 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 11.3.2014

Někdo tam nahoře mě má rád!

Vážně, všechno tomu nasvědčuje. Dějou se mi poslední týdny samé dobré, lepší a ještě lepší věci. Navíc se řetězí, vytvářejí logické řady z dílů, které samy o sobě logické nejsou. Jako když vysypete z krabičky hromadu ozubených koleček a sám od sebe se vám z nich sestaví funkční budík.

Věci nepravděpodobné, ba skoro nemožné-a přesto se prokazatelně dějí a dávají smysl. Všechno najednou funguje-a funguje to skvěle.

To je důvod, proč nepíšu. Není proč. Užívám si prostě života a všech těch krásných věcí, zážitků a událostí.

Někdo tam nahoře mě musí mít hodně rád. Když se nakupí tolik šťastných náhod, už to přestávají být náhody a stává se z toho plán.

Snad proto, že jsem si po letech začal dávat do kupy svůj duchovní život? Dost možné, dokonce pravděpodobné.

Ať tak, nebo tak, sluší se za to poděkovat.

Díky, Bože!

Posláno autorem: vonrammstein | 28.2.2014

Komplet!

Dámy a pánové-jsem komplet! 🙂

Kroužková košile mi přišla v pondělí (poctivých deset kilo), v úterý přilba, do které se vejdu (jako bonus je k ní batvat a dvě výměnná hledí, třetí si nechám vyrobit podle svých představ, ale dá se použít i zcela bez nich, takže zatím tři v jednom za nádhernou cenu. Jedno je „rybí kost“, poměrně hustá mříž, která perfektně chrání proti seku, ale vůbec proti bodu. Bodat se sice nesmí, ale stává se to. Ale zas je z něj skvělý výhled. Druhé hledí je z barbuty, říkám tomu „opičí tvář“. Plná celoobličejová maska s výrazem, před kterým slabší nátury prchnou. Má tu nevýhodu, že když ji nasadím, přímo se mi opírá o nos. Což znamená, že jakýkoliv silnější zásah do obličeje mi ten nos zlomí. Musím ji nechat trochu vytvarovat. To budoucí třetí hledí je „psí čenich či čumák“, račte si vyhledat. Krom vizuální parády poskytuje obrovskou deformační zónu při úderu na obličej a navíc se mi nesmírně líbí). Včera prstové lamelové rukavice, naprosto perfektní.

Nákrčník s rameny už mám taky doma. Košile taky, hnědé, z těžkého čistého lnu. Rovněž kožené kalhoty, ze kterých vyrobím legginy pod plechové nohy.

V sobotu dorazí objednaná sekyra. Tesák bude hotov do dvou týdnů. A už mi scházejí jenom ty loketní myšky, co by sice byly vhodné, ale nejsou nezbytně nutné.

A v druhé polovině března s veškerým tímhle vybavením, ve kterém se sotva hýbu a do kterého jsem investoval asi tak dvacet tisíc, vyrazím na bitvu u Sudoměře, kde mi ho ti ostatní surovci příšerně rozbijou 😀

Ale co už, k tomu je to stvořené. Měl bych se díky tomu vyhnout těm triviálním zraněním, která se mi coby lehkooděnci přiházívala v bitvách minulých. Na druhou stranu je fakt, že soupeři do člověka v plné zbroji řežou podstatně surověji, než do chasníka v košili. Uvidíme.

Nakonec-nejsem žádné ořezávátko 🙂 Aktuálních 87 kg na 182 cm výšky plus cca 20 kilo zbroje-to už je nějaká síla 🙂 To by bylo, abychom ty husity tentokrát neutopili! 🙂

A když říkám komplet, myslím tím opravdu komplet! Ano, i dámu mého srdce mi milosrdný Bůh seslal, už nechybí vůbec nic 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 23.2.2014

Boty

Tak už mám svoje boty 🙂

Shodou šťastných náhod se ke mně dostaly. Ležely doma kamarádovi, kterej dělá z kůže leccosy, už několik let jako nevyzvednutá zakázka. Jsou úplně nový, nikdy nenošený. Nechal mi je za zbytkovou, zhruba třetinovou cenu.

Fešácký, ne? 🙂

 

IMG_0003

 

 

IMG_0004

Posláno autorem: vonrammstein | 16.2.2014

Úchylka

Přiznávám se, jsem úchyl. A mám ty úchylky hned tři. Když se setkám s cizím člověkem, soustředím se na tři věci. První je pochopitelně obličej, ale hlavně oči. Bod dva se liší podle pohlaví. U žen se soustředím na prsa a na boky. U mužů výhradně na ruce.  U žen taky, ale až po tom předchozím. Třetí bod je naprosto asexuální. Boty.

Miluju dobrý boty. Nemusí být ani hezký, ale musí být funkční. Pokud jsou hezký, je to milej bonus.

Zamiloval jsem se do zcela konkrétních bot. Nejsou moje, půjčuju si do bitev. Mohl bych si nechat ušít stejný, ale momentálně nemám čtyři tisíce nazbyt. Když jsem je měl půjčený poprvý, stal jsem se hovadem. Odmítl jsem je zout a vrátit. Vyzval jsem majitele na souboj s tím, že kdo vyhraje, nechá si boty. Kdosi nás roztrhl. Ne, nejsem až takový hovado, bylo to napůl v žertu. Ale jen napůl. Dva kohouti na jednom smetišti. Zhovadilost, opilost, bez významu.

A proč teda vlastně? Protože jsou to nejpohodlnější boty, který jsem měl v životě na noze. Jako bych se v nich narodil. Kdybych si v nich omylem lehnul do postele, ani si toho nevšimnu. Je to druhá kůže, něco, co se ti stane jednou za život. A navíc jsou krásný. Hele je:

IMG_0049

 

IMG_0055

Ocitl jsem se v situaci, kterou fantasticky popsal můj milovanej Gilbert Keith Chesterton v novele  Návrat Dona Quijota. Je to už hodně let, co jsem to četl naposledy. Zkusím volně přetlumočit podstatu:

Žil byl v Anglii knihovník jménem pan Herne (možná Hern, nejsem si jistý). Odborník na Chetity, opravdu  monotématickej knihovník. Asi tak třicet let si v té maloměstské knihovně pěstoval svou chetitskou vášeň, nikomu nepřekážel a nikdo nepřekážel jemu. I nastal den, kdy městečko slavilo jakési kulaté výročí. Bylo založeno v době gotické a odhodlalo se sehrát divadelní představení s tímhle tématem. I zašla jakási paní za panem knihovníkem Hernem s prosbou, aby jim poskytl historizující podklady, když už je teda ten knihovník. A ještě kdyby tak scénář napsal a nějakou postavičku sehrál. Pan Herne, ostýchavý muž, se jí ve vší slušnosti pokusil vysvětlit, že jí sice může poskytnout spoustu zajímavých intimních detailů ze sexuálního života chetitských princezen, ale o gotice neví ani hovno.

Nicméně dámu těžko odmítnout a pan Herne nakonec přislíbil, že to tedy zkusí, nicméně si vymínil čas na to, aby si stihl autentické gotické zvyklosti nastudovat.

Es kommt der Tag. Pan Herne si s veškerým jemu vlastním studem odehrál miniroličku na té výroční slavnosti, k níž poskytl scénář, v gotickém oděvu. Úspěch to mělo, to je jasné. Na sousedy v maloměstě se moc nepíská.

Dotyčná dáma přišla na druhý den panu knihovníku Hernovi poděkovat. Zastihla ho za jeho knihovnickým stolem, nicméně pořád v gotickém kostýmu. Proběhl nějaký dialog, který není pro finále podstatný. Podstatná je poslední otázka té dámy, míněná v žertu a zodpovězená s absolutní vážností (cituji velmi volně, spíš ani necituji, jen reprodukuji zapamatovaný pocit):

„Vy už ten kostým nikdy nesundáte, pane Herne?“

Pan Herne se krátce zamyslel. „Ne. Už ho nikdy nesundám“.

Následuje údiv a nepochopení a pak pan Herne vysvětluje:

„Jsem knihovník, paní. Celý život se hrbím u stolu nad knihami. Když už vstanu, strčím si ruce do kapes. Celý život jsem shrbený. Je to neskutečný pocit, strčit si ruce za opasek. Vaše páteř se narovná, jste rázem o pár centimetrů vyšší a vidíte svět z úplně jiné perspektivy. A ta kápě… Je to, jako když se díváte na svět z gotického okna. Ne, paní, už ho nikdy nesundám.“

A tak to mám s těma botama. A nejen s nima. Rozumím panu Hernovi i Chestertonovi. A je dost dobře možné, že půjdu touhle cestou.

Posláno autorem: vonrammstein | 12.2.2014

Je Jandourek kněz?

Starší kusy asi budou znát jméno Jan Jandourek. Nesledoval jsem celou jeho publicistickou dráhu, ale zcela jistě se delší dobu vyskytoval v MfD, pak v Reflexu, pak zas v MfD, nýčko zas v Refluxu…

Byla taková doba, kdy jsem na diskusích Reflexu trávil hodně času. Takový ten pravěk, kdy nebylo výjimkou přes 500 příspěvků v diskusi, což byl redakční limit, nad který se nové příspěvky sice zobrazovaly, ale zároveň umazávaly ty nejprvnější, aby nebylo překročeno těch redakčních  500.

Z těch dob znám některé z vás, co mi chodíte i sem. Byly to dobré doby. Měly jednu nevýhodu; nicky nebyly ničím kryté, mohl si je kdokoliv vzít. Jelikož jsem asi poněkud názorově kontroverzní, rychle jsem si vytvořil nepřátele. Ne jen oponenty, myslím opravdu nepřátele. A někoho z nich napadl geniální fór: Začal tam psát pod mým nickem. Samozřejmě jsem reagoval rozčileně. A hle-netrvalo dlouho, a pod jedním článkem se dohadovalo pět různých Ramštajnů, aniž bych se toho účastnil já.

Po několika letech a mnoha mých urgencích to redakci konečně došlo a zavedla registrace na mailovou adresu. Je zcela pochopitelné, že ten zmrd, kterého to napadlo jako prvního, si ten můj nick stihl zaregistrovat dřív, než já. A odtud můj vztah k Jandourkovi. Oslovoval jsem totiž postupně s tímhle problémem členy tehdejší redakční rady. Buchertem počínaje, JXD pokračuje, Jandourkem konče.

S Janem Jandourkem jsem si vyměnil asi tři maily. Nic s tím neudělal, pochopitelně. Mohl bych je dohledat, ale nemám důvod, nesouvisí to s tématem a je to soukromá korespondence. Jde mi o tohle:

V těch mailech jsem ho-zcela po právu-oslovoval „Padlý kněže“. Nijak se vůči tomu neohradil. Proč taky, je si toho vědom. Pan Jandourek je laicizovaný kněz, odpadlík, heretik. Přesto se z nějakého nějakého důvodu považuje za odborníka na věci duchovní a církevní a jako takový je na Refluxu respektován a publikován.

Vzal jsem tenhle stav jako fakt a nijak jsem to neřešil. Některé jeho články mě sice tahaly za chlupy, ale vydržel jsem to. Ten poslední mě ale roztočil jak čamrdu.

Odkaz zde:

http://www.reflex.cz/clanek/komentare/54450/jan-jandourek-ma-bilak-horet-v-pekle-a-my-mu-prat-jen-to-nejhorsi-trochu-pribrzdeme.html

A teď já k tomu:

„Pokud jde o jde o křesťanství, mám o něm jisté matné mínění, když se jím přes třicet let zabývám a studoval jsem na dvou teologických fakultách a jsem kněz, ale rád se nechám pořád poučit, protože toho neví nikdy dost a člověk nemá být nafoukaný náboženský profesionál. Taky nevím všechno.“

Pan Jandourek se zjevně domnívá, že studoval-li dvě teologické fakulty (proč dvě? Jedna byla málo teologická? Nebo se ve dvou vyučuje víc teologie, než v jedné?) a je vysvěceným knězem, má jaksi patent na to, nebýt nafoukaným náboženským profesionálem, což jsou ve světle výše řečeného zjevně všichni kněží kromě něj.  Je ale hezké, že uznává, že neví všechno, tj. nestaví se na roveň Bohu. To je dobře, na to úplně stačí Halík.

„Pořád ale vím, že lidé se nemají posílat do pekla. My katolíci to máme dobré, protože věříme v očistec, to znamená, že existuje jistá míra viny a ta se potom ohněm očistcovým (to je metafora, jde o duševní utrpení) dá odčinit. Pro představu, pokud zaviníte smrt deseti lidí, mohli byste si odtrpět tok, co oni, nebo víc, ale není nutné vás kvůli tomu smažit věčně. Stejně nikdo nevíme, co je to věčnost.“

Uf. On tady někdo-kromě Boha všemohoucího-někoho posílá do pekla? Můžu to udělat já? Ne. Může to udělat vysvěcený Jandourek? Taky ne. Myslet si a říkat si, že by to bylo správné nebo špatné-to je jediné, co můžeme. Podle otce Jandourka je dokonce v duchu (nejen) halíkovského relativismu očistec čímsi abstraktním, nekonkrétním, jen jakýmsi duševním rozpoložením. Vůbec mu nevadí, že se tímhle starým schismatem ocitá v přímém rozporu s církevními autoritami asi tak tisíc let zpátky. Zato nám radostně sděluje, že očistec není věčný, což už víme. Ale současně dodává, že nevíme, co je věčnost. Že by něco, co je nafurt? Ech, to je málo relativní.

„Aby bylo jasno, komunistický režim byl zločinný a Biľak byl zločinec, na kterého pozemská spravedlnost nedosáhla. Mně otrávil on a jeho soudruzi polovinu života a to jsem ještě dopadl docela dobře. Ohledně něho platí, že o mrtvých jen pravda. Jen jsem sám neudělal proti tomu režimu všechno, co bylo v mých silách, tak zas tolik nekřičím, jen trochu.

A majestát smrti je majestát smrti. Bázeň před koncem, která má být lidem společná, pokud jsou ještě trochu citliví. Všechny nás to čeká. Jednostejně v prachu lehnem, jak se zpívá v majoru Zemanovi. A pak se uvidí.“
Hle, úlitba bohům liberalismu. S trochou sebektitiky místo šafránu. Milé, ale nedojemné. A pak se uvidí. Tohle píše katolický kněz??
Ano, píše. Kněžské svěcení je neodejmutelné, stejně jako křest nebo biřmování. Kněžské svěcení je ovšem významně vyšší a nad ním už toho v hierarchickém řádu mnoho není. Asi jste nikdo nečetl Kateřinu Emmerichovou, že ne? Ale i bez toho lze nepochybně konstatovat, že i odpadlým kněžím zůstávají všechny schopnosti, zejména posvěcování a proměňování. Lze to neuvěřitelným způsobem zneužít, pokud kněz odpadne. Netvrdím, že tohle Jan Jandourek dělá. Nejspíš ne. Co ale dělá zcela určitě: vystupuje jako duchovní autorita a kněz v situacích a souvislostech, kdy by měl raději být zticha a tvářit se, že neexistuje.
Zřejmě si ze dvou teologických fakult nestihl zapamatovat, že pýcha je smrtelný hřích.
A je tedy Jan Jandourek kněz? Ano, je. Dostal svěcením dar, který má jen málo smrtelníků. Nelze ho zahodit a on to ví. Patrně se s tím do konce života bude prát a zvažovat, čeho se dotkne svými posvěcenými prsty, schopnými proměnit oplatku v Tělo a víno v Krev.
Ale pro otce Jandourka už není návratu. Neopustí svou manželku a svoje děti a jeho trest bude strašný, i když si to nepřipouští.
Je to jeho svobodná volba. Já bych si jen přál, aby si odpadlík od té nejvyšší myslitelné morálky nehrál na morálního arbitra. Je to nemístné a uráží mě to. A nejen mě.
von Rammstein, katolík
Posláno autorem: vonrammstein | 2.2.2014

Výbavička

se mi začíná docela pěkně hromadit. Už mám trochu potíže se s tím vším haraburdím vejít do svý panelový poustevny. Nohy už jste viděli. I ve složeným stavu zaberou velkou škatuli. K tomu ruce-pěstnice. Ty nejsou mý, ale mám je v užívání. Boty po kolena. Tašvice. Opasky a všelijaký řemení. Přední a zadní kyrys. Dvoje štorcy. Nátepníky. Štít. Jezdecká sekera. Bardyše. Tesák. Dýka. Ta je ze zbraní jediná moje a nedá se k šermu použít, protože je ostrá 🙂 Ale to je schválně, protože když někam jedeme na akci, každej má aspoň dvě zbraně, ale nic, čím by se dal ukrojit chleba 🙂 Protože v kostýmu před lidma dost dobře nemůžete vytáhnout švýcarák 🙂

Nicméně můj vlastní tesák už je ve výrobě a bojový dýky taky. Na sekyry ještě šetřím, ale už vím, kde, jaký a za kolik.

K tomu pár kousků oblečení, který taky není mý. Dávám dohromady zbraně a zbroj, ale nějak nemám co pod ni a mimo ni  🙂 Ono se leccos dá suplovat, ale všechno taky ne. Budu muset pořídit košili (radši dvě, ono se to v akci dost rychle propotí), prošívanici mám taky takovou nouzovou, nějaký nohavice (dá se úspěšně suplovat bavlněnýma šponovkama, snesitelný jsou i kožený kalhoty, ty ovšem nemůžu najít, asi zůstaly na baráku), batvat pod helmu, vlastní varkoč… Ponožky mám svý, to jo.

S idiocií sobě vlastní postupuju opačným směrem, takže jsem třeba dneska zakoupil na Aukru nádhernou sponu na plášť-kterej nemám 😀

A ještě to bude přibývat. Z plechařiny už mi vlastně chybí jenom vlastní rukavice-prstový, pokud možno, s pěstnicí se soukat do madla štítu je něco jako velbloud uchem jehly.  Kroužková košile. Dost drahá věc. Pokud se s tím člověk nechce šmodrchat doma po večerech asi tak půl roku. Nákrčník a ramena nemám ještě fyzicky doma, ale v podstatě už je vlastním. Takže ještě myšky na lokty (mám taky zapůjčený) a je hotovo.

Vlastně není. Blembák. Moje noční můra. Mám obvod hlavy 60. Teda měl jsem, než jsem si nechal narůst vlasy. Najít takhle velkej hrnec za rozumnou cenu je vysloveně detektivní záležitost. Jistě, není problém v týhle velikosti pořídit novej, ale říkal jsem-za rozumnou cenu. Nedám pět tisíc za něco, co bude po první bitvě vypadat, že to leželo 200 let v zemi pod podlahou kravína. Pár ojetejch mi uteklo těsně pod rukama, na tohle mám prostě pech.

No-a pak už budu celkem komplet. Akorát že tohle všechno musím stihnout nejpozději do poloviny dubna… Nevíte někdo o nějakým vedlejšáku?

Posláno autorem: vonrammstein | 31.1.2014

Nohy

Mám nový nohy, heč! Krásný, lesklý, pevný, neskutečně ohebný. Dá se v nich pohodlně stát, sedět, klečet, dělat dřepy a klidně i kotrmelce, kdyby mě snad taková blbost napadla.

Hele! 🙂 :

 

nohy

Posláno autorem: vonrammstein | 29.1.2014

Ramštajn onlajn!

Uf. Po dvou týdnech pokusů rozchodit blbou flešku s mobilním připojením (no dobře, uplynulý týden počítat nebudeme, když jsem byl pryč) se mi to konečně podařilo. Akorát přesně nevím jak. Zoufalí lidi zkoušejí zoufalý věci.

Vím jen, že to mělo cosi společného s čištěním registrů a mnoha opakovanými pokusy. A pak to najednou šlo. Ještě se moc neraduju, Pánbu ví, jestli se mi to samé podaří i zítra. Ale zatím jsem 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 28.1.2014

Su zpět :)

Už mírně zrekonstruované, umyté a eště lehce obóchané ze slivovice, dřeva, cesty a tak. Eště potřebuju tak dva-tři dny, abych sa vyzul z teho hantecu a zas budu k poznání 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 22.1.2014

Moravěnkááá!!!

Mizím, přátelé. Zítra brzy ráno. Směr Tišnov a pak ještě dál, do hlubokých lesů mimo dosah všech mobilních operátorů, EoNů i ČEZů, toalet a podobných vymožeností. Vrátím se možná v neděli, zarostlej, špinavej a odpočatej.

A těším se jak malý děcko 🙂

Vaše případné komentáře zodpovím počátkem příštího týdne, slibuju 🙂

vR

 

Posláno autorem: vonrammstein | 19.1.2014

Exekutor, funebrák a imbecil

Obvykle si z jedné události odnáším jen jeden zážitek. Ten nejsilnější. Noc ze soboty na neděli byla v tomto ohledu výjimečná. Stal jsem se nechtěně svědkem dvou výrazných dialogů (pravda, ten druhý byl spíš monolog) a oba dokonale zapadly do absurdního kontextu večera. Ono se toho ten večer stalo hodně, útržkovitě i významně, s velkým přesahem do budoucna. Nezvykle kontinuální sled zdánlivě či skutečně nesouvisejících událostí, které-ať už nějakým řízením, nebo naprostou náhodou-stvořily obraz, který dával smysl, jakkoliv tragikomický.

První scénka se odehrála v nejmenovaném plzeňském podniku na koncertu nejmenovaného interpreta. O pauze jsem si potřeboval odskočit. Na záchodě vášnivě diskutovali dva chlapíci.  Jeden česky, druhý slovensky. Moc jsem si jich nevšímal, měl jsem jiné starosti. Když jsem odcházel, ten česky mluvící mě zastavil a pravil k tomu Slovákovi: Hele, tendle motorkář nás rozsoudí! A ke mně: Hele, řekni mně, kdo z nás má hnusnější práci! Já sem vole exekutor a fak mě to kurva sere. A tendle čobol je vole funebrák.

Slovák na to naléhavě: Šesnást detí som pochoval, pičo! Chápeš to, pičo? Šesnást detí, pičo!

Exekutor: A víš, kolika lidem, kerý měli úplný hovno, sem musel i to hovno vole sebrat? Tak co je vole horší?

Exekutor. Povídám po krátkém zamyšlení. Funebrák ti přinde jenom jednou. Nevotravuje ti život, protože už žádnej nemáš. Nic ti neveme, protože už nic nemáš. Proč nejdeš dělat něco jinýho? Něco, co bude tvý svědomí zvládat líp?

Sou za to pěkný prachy!

No jo, no. Když ti to za to stojí… Tak si kurva nestěžuj.

Potkal jsem exekutora asi o dvě hodiny později, právě odcházel. Tak co? Ptám se ho. Vyřešili jste to?

Jo, povídá on. Du dělat funebráka.

……………………………………………..

Druhá scénka je z noční MHD cestou domů. Bezprostředně za moje záda se postavil párek, podle hlasů mladý. Za celou dobu jsem se neotočil, což mě docela mrzí. Rád bych viděl autora následujícího monologu. Slečna se vyjadřovala jen neartikulovaně, pominu ji proto v popisu.

Chlapíček, ač výtečně artikuloval, měl zjevně naváto, což se projevovalo tím, že na tyči dost plápolal a neustále do někoho vrážel, což omlouval frází „Promiňte, já se Vám strašně omlouvám!“. Znělo to skoro doslovně takhle:

Víš, já si myslím, že homosexuální vztah je mnohem přirozenější, než heterosexuální. Víš, chlap k chlapovi nebo holka k holce maj tak nějak blíž, chápeš, líp si rozumněj, to je přece jasný, ví, co ten druhej potřebuje. Promiňte, já se Vám strašně omlouvám! Líp vědí, co potřebujou. To je takovej ten antickej ideál. Tam byla homosexualita naprosto normální. Promiňte, já se Vám strašně omlouvám!   Já si myslím, že heterosexuální svazky vznikly vysloveně jenom za účelem plození dětí. A že teda jako kdyby Promiňte, já se Vám strašně omlouvám! nebyla ta potřeba se množit, tak že by teda ty homosexuální svazky byly jako mnohem běžnější a přirozenější.

No… Než jsem se stihl rozmyslet, jestli mi stojí za to, vysvětlit mu v poměrně plném autobusu srozumitelnou atavistickou zkratkou pravidla přirozeného výběru, stačili vystoupit.

Velmi obohacující večer to byl, opravdu. Mě tyhle věci snad vyhledávaj.

Posláno autorem: vonrammstein | 18.1.2014

Kamarád

Našel jsem si novýho kamaráda. Skoro denně chodím kolem takovýho dlouhýho plotu okolo zahrady. Klasickýho, drátěnýho, s širokou podezdívkou. On vždycky číhá na tý podezdívce a jak se objevím, jde se mnou po celý dýlce toho plotu a vrtí.

Takovej malej, veselej bígl je to. Říkám mu Viktore. Nejspíš se tak nejmenuje, ale vypadá jako typickej Viktor. Když se u něj zastavím, postaví se na zadní, natlačí se na ten plot, nechá se skrz ty drátěný voka drbat a ukrutně si to užívá.

Když nás drbání přestane bavit (teda spíš mě, co se jeho týče, mohlo by to trvat věčně), sednu si k němu na druhou stranu tý podezdívky, zapálím si a něco mu vyprávím. Někdy pozorně poslouchá, někdy ho to přestane zajímat-hlavně když se v zorným poli objeví nějakej jinej pes-a odběhne to všechno seštěkat na štyry doby.

Takovýho mám kamaráda 🙂

Posláno autorem: vonrammstein | 15.1.2014

Moje malá válka s O2

začíná nabývat na zajímavosti. Že jsem už třetí měsíc bez domácího připojení, které mi típli, protože odmítám zaplatit nesmyslnou částku, kterou si na mě vymysleli (jde o nečekané a prudké navýšení paušálu po roční slevě, o které mi tvrdili, že se bude po roce automaticky obnovovat), na to už jsem si zvykl. Na neexistenci televize, protože mám (měl jsem) O2TV, jsem si zvykl taky-a překvapivě snadno. Nechybí mi. Ale k nezaplacené částce mi samozřejmě naskakuje každoměsíční paušál, ačkoliv služby nevyužívám. Protože nemůžu. Prý je to normální.

Že mi k mému pevně danému neomezenému free tarifu na mobil záhadně naskakují tu větší, tu menší částky navíc, to mi nechybělo taky, ale děje se to. Je to v řešení, které může klidně skončit stejně, jako ten internet.

Kdybych aspoň trochu věřil v konspirační teorie, dneškem bych se stal jejich neochvějným zastáncem. Protože net fakt potřebuju a to věčné běhání na wifinu s noťasem už mě nebaví a dost mi to prodražuje život, zakoupil jsem na prodejně mobilní internet, prostě flashku. Za litr na tři měsíce. Dobíjecí. Donesl jsem ji domů, nacpal do ní přiloženou simkartu, vrazil do počítače, nainstaloval. Natěšen spustil net. Nic. Zuřil jsem u toho asi půl hodiny a vyzkoušel všechno možný i nemožný. Furt nic. Zavolal jsem operátorovi. Rada mě ohromila. Mám vyndat simku z flashky, strčit si ji do mobilu, tím zavolat na O2 sámošku, vrátit ji do modemu a do půl hodiny to půjde. Udělal jsem to. Za hodinu jsem tam volal zas. Operátorka zuřivě konzultovala s odborníkama a pak mi oznámila, že si budu muset přeinstalovat Windows. COŽE???

To už mně bouchly saze. Zeptal jsem se jí, jestli si ze mě dělá prdel. Prej ne. Pečlivě jsem jí vysvětlil, že kvůli zkurvenýmu modemu si rozhodně nic přeinstalovávat nebudu, už vůbec ne W sedmičky Profi, na kterejch mi běhá úplně všechno. Pro klid duše jsem to ještě celý znovu nainstaloval na noťas, kterej běhá ještě na starejch věrnejch XP Profi. Tam to nechodilo taky.

Na obou strojích mi to ovšem ukazuje, že jsem připojenej a není to schopný najít žádnej problém. Akorát mě to prostě nepřipojí na net, což zas u modemu za problém považuju já.

Tak tam jdu zítra znova, i s noťasem. Buď to rozchodí, vymění nebo vrátí peníze. Ale o co mi jde:  Už mi to fakt přestává připadat jako nepříjemná shoda okolností. Ty náhody se řetězí už nějak moc nápadně. Vám to tak nepřipadá?

Posláno autorem: vonrammstein | 12.1.2014

Splývání

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Posláno autorem: vonrammstein | 6.1.2014

Nápis

Nejsem zrovna přítelem různých rádoby vtipných hesel a nápisů, ale tenhle mě opravdu pobavil. Vyfotil bych ho na mobil, ale bylo by to zbytečné, protože ten nemluví s mým počítačem. Umím je sice propojit šňůrou, ale k dokonale harmonickému vztahu jim chybí instalačka. Tak vám ho jenom přepíšu.

Ten nápis měl podobu samolepky na poštovní schránce a se sympatickou nekompromisností hlásal:

KDO SEM HODÍ REKLAMU,

TEN DOSTANE PŘES TLAMU!

😀 !!!

Posláno autorem: vonrammstein | 31.12.2013

PF

jsem vám tady chtěl nějaký krátký napsat. Jenže právě dorazily hysterky. A neodejdou před ránem, protože velmi nahlas vzpomínají na loňskej, tady strávenej Silvestr a na to, kde která z nich blila (to cituji). A to se ještě ničeho nenapily. Jedna doslova kvoká. Po každý větě, ať vlastní, nebo cizí. Ale opravdu doslova. Kdybych na ni nekoukal ze dvou metrů a zavřel oči, byl bych ochoten odpřisáhnout, že sem někdo přinesl slepici. Nepřeháním, neurážím, tak to prostě je.

Nevadí. Stejně zítra vstávám v pět do práce a vzhledem k tomu, že nepříjemně velká množina lidí se na Silvestra neumí bavit ničím jiným, než kraválem, počítám, že mě čekají maximálně dvě hodiny spánku, což není mnoho.

Tak přeju všem mým čtenářům  a čtenářkám hezky prožitého Silvestra a hlavně žádnej průser v příštím roce. Mějte se tak dobře, jak je to jen možné.

Hele, přece jenom jsem něco napsal, i když něco jinýho, než jsem měl v úmyslu 🙂

Tak já du.

Posláno autorem: vonrammstein | 26.12.2013

Druhý pokus o prvovýstup na Radyni hrad

Nadpis, pravda, trochu zavádějící. Na Radyni byl z Plzně a okolí snad úplně každý. Vede tam silnice až na vrchol kopce, snadno se tam dostane i invalida. Nebo se dá MHD dojet pod kopec a jenom lesními pěšinkami vyšplhat nahoru. To by ovšem bylo příliš snadné.

V létě jsme to s kamarádem zkusili jinak-dojít tam pěšky z naší oblíbené hospůdky. 12 km vzdušnou čarou, po cestách asi o 3-4 víc, závěr pochopitelně do kopce. Ona je vlastně celá cesta směrem tam víceméně do kopce. Divný zvyk, stavět hrady na kopci. Veškerý stavební materiál dřete do kopce, zásoby taky, domů se vracíte do kopce… Temný středověk. Kdyby měli naší předkové rozum, stavěli by hrady na rovině. Stavění i zásobování by se hodně zjednodušilo, daleko líp by se to dobývalo, člověk by se nevracel domů z podhradí zpocený a udýchaný…

Nezvolili jsme nejvhodnější počasí. Teplota ve stínu atakovala třicítku a toho stínu cestou moc nebylo. Abych to zkrátil-cesta skončila v obchodním centru Olympie dvěma točenými Krušovicemi a návratem stejnou trasou. Asi 18 km celkem.

Proto jsem měl radost, když mi tentýž kamarád o Štědrém večeru zavolal, jestli si to na Boží Hod nezkusíme znova. No jasně, že jo! Teplota 6-7, polojasno-ideální počasí na takový výšlap. Zkrátím to podruhé-zase jsme nedošli 🙂 Cesty blátivé, záchytné body v důsledku svátků zavřené… Ale došli jsme dál než minule, až do lesa pod hradem, k cíli nám chyběly cca 3 kilometry. Jenže jsme se nechtěli vracet zpátky domů za tmy, byl čas to otočit.

V cíli-tj. výchozí hospůdce-nám GPS na telefonu prozradila, že jsme ušli bez sedmdesáti metrů 22 km průměrnou rychlostí 5,3 km/hod. Kolik jsme spálili kalorií, to jsem si nezapamatoval 🙂

Pro úplnost dodám, že jsem cestu absolvoval ve vysokých pracovních botách (ne, nejsem blázen, jsou prostě nejvyšlápnutější) a přinesl jsem si pouhé dva puchýře.

A na závěr pár fotek z cesty. Nejsou moc dobré, bylo špatné světlo, proto je ani nebudu dávat na fotoblog. Ale jako ilustrace snad poslouží 🙂

 

IMG_0001

 

IMG_0004

 

IMG_0009

 

IMG_0011

 

IMG_0012

 

IMG_0013

 

IMG_0014

 

IMG_0021

 

IMG_0022

Posláno autorem: vonrammstein | 21.12.2013

Osel

 

Včera jsem chtěl cosi napsat. Shrnout. Ale mi to nedovolila hospoda. Celá byla samá cedulička Reservé, urval jsem jediný volný místo, jenom malinkatej stoleček ze šicího stroje. Jsou tam tři takový a každej s dvěma židlema. Dá se u toho nějak sedět jenom se sklenkou. Když si tam sednou dva a dají si jídlo, nemají si ho kam položit. Když tam sednu já s noťasem, sotva se tam vejde pití a popelník.

Hospoda řvala jak startující tryskáč. Jediná smějící se hysterka byla rychle přeřvána ožralými mužskými hlasy. Nesnáším opilce a opilkyně ještě víc. Což je zvláštní, nejsem abstinent a taky se umím opít. Asi mi na tom vadí ta hlučnost, vtíravost, neodbytnost a fronta na pisoáry, zpestřená podél zdí telefonisty, našedšími tam krom vymrzlého venku jediné místo, kde můžou toho druhého na bezdrátě relativně slyšet.

Jak to, že já, když se opiju, neřvu? Nikoho nechodím cyklicky otravovat s tou samou utkvělou myšlenkou?

To příšerné hemžení a hlučení mě dokonce donutilo zapomenout, co jsem to vlastně chtěl napsat. Vím určitě, že to měla být reakce na některou z aktuálních událostí, měl jsem to v hlavě poměrně sesumírované. Než mě ohlušil Úl.

Neschopen vlastní myšlenky, dílem jsem četl a dílem pozoroval šílení okolo. Na jeden plně obsazený stůl vylezl jakýsi člověk s knírem a řval „Jsem osel! Jsem osel, pánové! Přiznávám se, jsem osel!“ Osazenstvo nejbližšího okolí trochu ztichlo v očekávání pointy. Žádná nepřišla. Pán stál na stole s rozpřaženýma rukama a vadnoucím úsměvem. Jeden pár rukou po nekonečně dlouhé době rozpačitě a krátce zatleskal. Dál jsem se nedíval, bylo to trapné.

Připadal jsem si jak v putyce, vymyšlené triumvirátem Bulgakov-Charms-Vian. Ach, Havlíčku Havle Ibsenoviči, je mnohem krutější absurdní dramata žít, než je psát.

Popelu popel, hlíně hlínu, císařovi minci a oslu panáka.

Posláno autorem: vonrammstein | 15.12.2013

Love is blind

Posláno autorem: vonrammstein | 12.12.2013

Demokracie? Fajn. A čemu je to dobrý? (závěr)

Nastal čas si postavit nový dům. A rychle vymyslet jak a z čeho.

Na základech činžáku už nic postavit nešlo. Nebudily důvěru a skoro nikdo o to ani nestál. Navíc spodní patra zůstala obydlena lidmi, kteří odmítli vzít změnu na vědomí a bez násilí se je vystěhovat nepodařilo. Dokonce si založili vlastní sdružení s cílem obnovit původní činžák. Na tomhle se už stavět nedalo. Bylo třeba je ponechat osudu, který si vybrali a jít jinou cestou.

Výchozí premisy jsou jasné: Potřebujete dům kvalitní, dobře vybavený, plně funkční a rychle postavený. Víte přibližně, jak by to mělo vypadat. Už jste se konečně mohli na vlastní oči podívat, jak bydlí jinde, inspiraci máte. Pustíte se do shánění a dáte dohromady fakta:

Máte nějaký pozemek po předcích. Jdete se na něj podívat a zjistíte, že:

-Okrajové části pozemku už vám dávno nepatří.

-Ten okrájený zbytek byl v průběhu let rozparcelován na spoustu malých pozemečků a ty pronajaty různým lidem, z nichž některé už nelze dohledat.

-Z domu, postaveného vašimi předky, koukají z plevele už jenom polorozpadlé základy, z nichž sotva rozeznáte půdorys a při troše štěstí ještě vypáčíte nějaký původní kvalitní šutr, který byli zloději líní odnést.

Lítáte po úřadech a snažíte se pozemek zcelit. Dejme tomu, že se to víceméně podaří, pozemek je zaměřen a zanesen do katastru.

Další problém vyvstane, když se ukáže, že všichni poctiví fachmani, kteří opravdu rozuměli řemeslu, se buď tím řemeslem živí někde v zahraničí za násobky místních platů, dělají něco úplně jiného nebo jsou tak drazí, že je prostě nezaplatíte.

Ale vy si za každou cenu potřebujete ten vysněný barák postavit a musíte vyjít s tím málem, co máte.

V první si řadě necháte nakreslit a schválit co nejrychlejší, tudíž odfláknutý projekt. Pak si necháte udělat základní desku bandou momentálně dostupných fušerů, z nichž každý má ovšem Vysokou školu zednickou, což jim znemožňuje dělat tak podřadnou práci, jako je namíchání kvalitního betonu, měření, myšlení nebo dokonce používání vodováhy.

Takže máte křivou desku, na které rovný dům prostě postavit nejde. Reklamovat ji nelze, firma zanikla ten samý den, co práci dokončila. Slevujete. Tak aspoň nějaký dům.

Do stavby se pustí další partička, ve které se všichni jmenujou Pat nebo Mat, která většinu pracovní doby prosedí v hospodě (nebo se jí větší či menší část vůbec nedostaví do práce), má asi tak polovinu nářadí, které by potřebovala a z toho mála ještě s polovinou neumí zacházet. Když už náhodou něco dělají, staví převážně z trosek činžáku, protože kvalitního místního materiálu je zoufale málo, je nedosažitelně drahý a proto určený výhradně na export.

Navíc postupně zjišťujete, že vás okrádají skoro všichni. Stavbyvedoucí, projektanti, políři i zedníci, každý podle svých možností. Materiál je nehorázně předražený, mzdy jakbysmet.

Stavíte dům už třetí dekádu a konec je pořád v nedohlednu. Stavba vypadá, že ji lepili pejsek s kočičkou po hodně brutálním flámu a dva dny před rozvodem.

Máte deprese, milion zkušeností a miliardu chutí to celé strhnout a začít znova, nebo poprosit o ajnclík někde, kde už to znáte a víte, že je to tam zařízené k slušnému a důstojnému žití. Jen si nejste jistí, jestli byste šli do podobného rizika ještě jednou.

Tak co tedy? Budete dál trpně a bezmocně přihlížet, jak se to vyvíjí? Vykašlete se na to a odstěhujete se? Vyhodíte stavbyvedoucího oknem a vezmete to za něj? Povoláte drahé odborníky odjinud i za tu cenu, že sice dostaví, ale barák zadlužíte natolik, že už ho nebudete moct využívat, jak byste chtěli a vlastně vám už ani nebude patřit? Usoudíte, že plýtváte penězi, časem a energií na něco, co nefunguje, fungovat nebude a nemůže, zavoláte bagry a zkusíte to znova a líp?

Tak co uděláte?

.

.

(Článek byl souběžně publikován na http://vlkovobloguje.wordpress.com/)

Posláno autorem: vonrammstein | 10.12.2013

Otázka

Už jsem se tu někde zmiňoval, že nemám doma internetové připojení a chodím na wifi do hospody. Za těch pár týdnů jsem zjistil, že jeden jev, který jsem považoval za výjimečný a okrajový, je ve skutečnosti železným pravidlem.

Týká se většiny smíšených a naprosto všech čistě ženských kolektivů, které se v té hodpodě sejdou. V čistě ženských společnostech dokonce přestává být ojedinělý a stává se ne-li masovým, tedy aspoň hojným. Bez ohledu na věkové složení takové skupiny.

Tak ta otázka:

Netušíte někdo, proč se vždycky, bez výjimky, vyskytne v takové skupině jedna či více žen, které ohlušují veškeré okolí nesnesitelně hlasitým, ječivým, nepříčetným, hysterickým smíchem?

 

Older Posts »

Kategorie