jsem dneska zažil.

Jedu si takhle z centra města do domovský čtvrti ve tři odpoledne. Špička, trolejbus narvanej Ukrajincema a cikánama. Všichni s platnejma jízdenkama, pochopitelně. Česky mluvících bělochů nás tam bylo asi tak osm. Včetně řidiče. Nejhorší svoloč vystoupila u hlavního vlakovýho nádraží. O stanici dál nastoupily do toho pořád ještě přeplněnýho trajflu dvě frajerky s kočárkama. To dá přeci rozum, ve špičce je kočárek vysloveně bonus. Dva jsou lepší. O dvě zastávky dál vystoupily, když mi předtím obě přejely špičky bot.

Ale to pořád není ten šok. Ten nastal těsně potom. Otočil se na mě tak asi šestnáctiletej mládeneček a zeptal se mě-Nechcete si sednout? Kupodivu jsem se ovládl a nepřerazil mu čelist. Nikdy se mi nic takovýho nestalo, ale začínám se obávat, že se to bude opakovat. Mládenečkovi jsem poděkoval s podotekem, že asi blbě vypadám, ale ve skutečnosti jsem celkem fit. Nějak na to nenašel odpověď.

Kurva-za měsíc mně bude pětapadesát. Šedivej jsem od čtyřiceti. Tak to už jsem fakt kripl, kterýho je třeba pustit sednout? Bohajeho, vždyť bych fyzicky toho tydýtka roznesl na kopytech po celým kloubovým trolejbuse za třicet vteřin, ani by se nestihl naposled nadechnout.

Vlastně je to až dojemný. Dneska ke mně přišlo stáří.

Minulej tejden jsem seděl před svou milovanou novou chatičkou. A najednou jsem uslyšel kukačku. Uvědomil jsem si, že jsem ji neslyšel už řadu let a současně jsem se rozpomněl na starou pověru: Kolikrát zakuká, tolik roků člověku zbejvá.

Nejsem pověrčivej, ale stejně jsem to nějak podvědomě začal počítat. Šestnáct. To je dobrý, říkal jsem si. To mně bude sedmdesát, to je tak akorát. Jenže než jsem to domyslel, ta mrcha začala pokračovat. Vona se jenom nadechovala.

Přestal jsem počítat při sto šedesáti. Tomu ptákovi evidentně jeblo. Von to se mnou asi myslel dobře. Jenže já mám dost problémů už ve štyryapadesáti, co bych tu asi nacvičoval, až mi bude dvěstě deset?

Jsou tři možnosti: Buď to byl vadnej kus bez věšteckých schopností. Nebo je ta pověra lichá. Nebo jsou kukačky totálně prolhaný.

Všechny odpovědi jsou správně.

V tomhle paneláku bydlím s přestávkama-i mnohaletejma-od roku 1971. Protější stejnej panelák má na ke mně přivrácený straně 104 oken. Za víc než půl století jsem nezažil, že by nějaký okno nesvítilo. Až dneska, teď, 2. března v půl třetí ráno. Nevím, jestli to něco znamená, ale líbí se mi to.

jsem si předevčírem koupil. A hodlám na ní trávit polovinu svých zbývajících dní a nocí. Není tam internet a je utopená hluboko v lesích. Vyžaduje dobrý boty, sekyru, pilu, sílu, SUV a brokovnici.

Stávám se prepperem, aniž bych o to usiloval. Což je výtečný pro duševní pohodu.

Je daleko méně vysilující se starat sám o sebe, než se starat o kontinent nebo o planetu. Když si umíte vlastníma silama opatřit jídlo, teplo a střechu, najednou zjistíte, že nepotřebujete stát, soustátí nebo zákony (kromě těch přirozených mravních). Tahle země si vede špatně a ačkoliv v ní žiju, snažím se minimalizovat kontakt se státem. Tohle je jedna z cest.

Už mám zase svůj Heimburg. Patrně poslední.

Jojo, taky už jsem si pořídil svýho covida. Říkaj všude, že si tím projde každej, tak jdu příkladem. Taky říkaj, že omikron je rychlej a lehkej a maj pravdu. Já teda nevím, jestli mě kousnul zrovna on, ale vzhledem k zdravotním komplikacím, o kterejch jsem psal už dřív, by mě asi jakákoliv starší varianta poslala na JIP. A jestli to je omikron a neskolilo to ani mě, tak se naprosto není čeho bát.

Začalo to v neděli odpoledne, když jsem vstával na noční. Nebyl jsem úplně ve svý kůži. Bolely mě oči, což se mi stává, když mám zvýšenou teplotu, lehce mě pobolívala hlava a cítil jsem se takovej trochu skleněnej. Zodpovědně jsem si změřil teplotu-37,3. Nic hroznýho, ale vzal jsem v potaz, že moje normální teplota se pohybuje v rozmezí 35,0-35,5, takže jsem si pro jistotu udělal Ag test. Negativní, takže jsem dopil kafe, sedl do auta a odjel do práce. Pro sichr s teploměrem v kapse.

Teplotu jsem měřil průběžně celých 12 hodin. Začal jsem na 37,4 a před půlnocí už to bylo 38,0. Pak to začalo klesat, ráno už jsem byl pod 37. Veškerý příznaky: bolest očí-nijak silná. Velmi občasná a slabá bolest hlavy, slabá únava. Žádná rýma, suchej kašel, extrémní pocení, bolest svalů a kloubů, ztráta chuti a čichu-nic. 

Ráno jsem provedl pracovně-povinnej Ag test-pozitivní. Pro kontrolu jsem si udělal druhej z vlastních zásob-taky pozitivní. Takže jsem zahájil pětidenní karanténu a mám od všech covidovejch šílenců pokoj. Akorát musím udělat jednu úlitbu covidovejm démonům: Po skončení karantény budu muset na PCR test, protože bez něj nezískám tu bumažku, která ze mě na pár měsíců zase udělá plnoprávnýho občana (což za normálních okolností a mimo covidovou totalitu dělá Ústava). Navíc si ho jako neočkovanej budu muset zaplatit. Ale to nevadí, protože než mi platnost toho glejtu vyprší, o covidu už se bude mluvit jenom v souvislosti se sčítáním škod a budou-doufejme-padat první rozsudky nad škodnou typu Vojtěch, Prymula, Kubek, Flegr… dosaď si každej svýho oblíbence sám.

Takže ještě jednou: Když tím nezdravej, rizikovej člověk jako já prošel jednodenní horečkou a mírnou nevolností a teď-po cca třiceti hodinách-mám teplotu zase pod 36 a jenom mě velice mírně pobolívají oči, tak se opravdu není čeho bát. Promořme se, zavřeme placený agenty Pfizeru i panikáře z přesvědčení do kriminálů a blázinců, zaklapněme dekl a spláchněme.

Jako na pracovníka kritický infrastruktury se na mě-zatím pořád-vztahuje povinnost plně dokončenýho očkování do 28. února. Rozočkovanost se nepočítá.  Mezi dávkama je 21 dní, tzn. musel bych jít na první dávku nejpozději 7. února, abych tu druhou do konce měsíce stihl. Abych si udržel práci. A do toho ten génius, co šéfuje Ministerstvu smrti a strachu prohlásí, že vyhláška se bude upravovat a změny oficiálně vyhlásí nejpozději 15. února. Dělá si prdel??

Takže to dopadne tak, že půjdu 7. na první dávku a třeba 10. ten Rychlej šíp vyhlásí, že mě se to vlastně netýká? Tak to dostanu infarkt i mozkovou mrtvici najednou. Hovada, hovada, nic než hovada.

A jestli tohle není státem řízenej a uplatňovanej teror, tak nevím, co už. Budeš hajlovat s náma, nebo koncentrák. Sice takovej domáckej, ale koncentrák. Nejen že žádná hospoda nebo živá muzika. Ty si za chvíli ani nenakoupíš a do práce budeš chodit pěšky-pokud nějakou vůbec seženeš (podívejte se do okolních států). 

Přizpůsobíš se, nebo vyletíš z práce. Kde a kdy už jsem to jenom slyšel?

Nebudu se široce rozepisovat, kolik lidí je u nás v práci-při skoro stoprocentní proočkovanosti-pozitivních. Je to víc než čtvrtina, možná skoro třetina.

Vezmu v potaz jenom čtyři postižený lidi, se kterýma přicházím pravidelně a bezprostředně do styku-s výjimkou posledního případu.

1. Uklizečka. Věk dost přes šedesát, neočkovaná. V práci to asi nechytla, nesundávala respirátor ani na vteřinu. (Leda že by nechránil tak skvěle, jak nám tvrdí). Průběh: Dva dny pocit lehký virozy, zbylých 12 dní karantény bez příznaků.
2. Přímá kolegyně. Věk cca 50, neočkovaná (jediná kromě mě). Nakazila se doma od dcery. Průběh: První den bolest celýho těla a hlavy, druhej den jenom hlavy. Zbylých 12 dní karantény bez příznaků.
3. Přímej kolega. Věk cca 65, očkovanej dvěma dávkama. Nakazil se v rodině. Průběh neznám, ale po karanténě příští týden nastupuje do práce, takže asi žádný drama.
4. Staronová kolegyně. Věk lehce pod 60. Covid prodělala loni na podzim s těžším průběhem bez hospitalizace. Očkovaná třema dávkama. Minulou sobotu jsem ji měl v práci na zaškolení. Hodinu seděla přímo vedle mě, následně jsem ji ještě provedl celým areálem. Další den zalehla s covidem podruhý. Je to už osm dní. Kdybych to od ní chytil, neuniklo by mi to. Obzvlášť, když se na začátku každý šichty testujem.
5. Konec faktický poznámky.

Od začátku jsem nebyl principiálním antivaxerem. Jenom jsem nebyl ochoten si nechat jebnout do svalu experimentální, geneticky upravenej roztok, kterej neprošel standardním testovacím procesem, což je cca deset let. Jestli mi někdo tvrdí, že geneticky upravená vakcina, kterou někdo uvařil v kuchyni na poliklinice za tři měsíce je naprosto bezpečná, je to lhář a patří před tribunál.

Nedávno jsem kdesi četl, že vakcina byla připravená tak rychle proto, že vědci něco takového předpokládali a připravili ji preventivně předem. Jsem ohromen. Vědci dokázali vyrobit vakcinu na virus, kterej ještě neexistoval a nikdo nevěděl, jak bude vypadat a jak se bude chovat. Prozřetelnost jak barák.

Leda že by vědci náhodou už ten virus roky znali, akorát nám o tom zapomněli říct. A pak samozřejmě mohli stejný roky vyvíjet protilátku. Další mutace už taky určitě mají odpovědi, jenže decimace populace je nezbytně nutná, abychom pochopili, že bez Pfitzeru lidstvo nepřežije.

Naprostou pravdu měl policajt, se kterým jsem se o tom bavil loni na jaře. Byl zbavenej běžnejch povinností a byl vyčleněnej výhradně na trasování. Covidem prošel a přesto nosil cosi jako plynovou masku, kterou vyrábíme tady v Plzni.

Říkal toto: Neexistuje způsob, jak se stoprocentně ochránit. Dříve či později to schytáme všichni. Na konci toho průseru budem většinově promoření a imunní, zbytek bude mrtvej.

Přesně tak to je a jakýkoliv uslintaný snažení na tom nezmění ani literu.

A antivaxera-toho skutečnýho a ortodoxního-ze mě vyrobil až poslední nouzovej stav. Příslovečná poslední kapka do poháru.

Epidemie se stát může. Opakovaná epidemie už budí podezření. Násobená epidemie už je plán.

Prohlášení vlády v čase:

1. Očkujte se, zaručuje vám to lehkej průběh, nemůžete skončit v nemocnici a už vůbec na to nemůžete umřít. Uděláme Tečku za koronavirem.
2. Lehkej průběh to možná úplně nezaručuje, ale neskončíte na JIP nebo ARO a neumřete na to.
3. Možná skončíte na JIP nebo ARO, ale rozhodně na to neumřete.
4. Vy jste na to umřeli? Sorry, error.

Postup vlády v čase:

1. Budete nosit respirátory i do vany, jinak chytíte covid.
2. Nebudeme nic omezovat, pravidla jsou jasný.
3. Musíme to trochu omezit.
4. V žádným případě nevyhlásíme žádný omezení.
5. Už jsme to říkali. Trochu omezíme, ale jenom trochu.
6. V žádným případě nevyhlásíme nouzovej stav.
7. Vyhlašujeme nouzovej stav (rozdíl dvou dnů a jednoho zmrda, co je ministr zdravotnictví).
8. V žádným případě nevyhlásíme lockdown. (Očkávám ho nejpozději v pondělí).

Kromě lockdownu, kterej vyhlásí pozítří, se už všechno stalo.

Tahle vyjebaná vláda si zamilovala nouzovej stav jako situaci, kde si může bez standardních legislativních procesů schválit naprosto cokoliv. Což je naprosto neuvěřitelná drzost od vlády v demisi, opakuji V DEMISI, která má tak maximálně právo svítit a topit.

Nikdy jsem nebyl žádnej revolucionář, považuju to za duševní deficit. Ale vyházet tenhleten dobytek z voken mi najednou přijde jako skvostnej nápad.

V nemocnicích leží covidových očkovaných pacientů skoro polovina za všech covidů. Na JIP a ARO je neočkovaných významná přesila, což je taky jedinej pravdivej údaj za celou dobu toho problému.

Všechno ostatní jsou lži. Jenže dokud budou vládě radit zmrdi jako Prymula nebo Maďar, který jsou existenčně fixovaný na distribuci vakcin, budem se očkovat osmnáctkrát do roka. Tedy vy se budete, já ne.

Bez legrace a nadsázky-žijeme v nový totalitě, v některých ohledech ještě horší, než byla ta bolševická. Je čas na novej 17. listopad, klidně v lednu. Je čas na brutální odpor.

Nálož lží a propagandy je skutečně horší a brutálnější, než si ji pamatuju před rokem 89. A skoro všichni držej hubu. Tak kurva šavle ven.

zemřel. Asi určitě ho neznáte a já se to dozvěděl až dneska, i když je to už rok stará zpráva.

Já jsem tu čest měl. Mezi polskými písničkáři patřil na špičku. Bůh ho opatruj.

-modlitba-by neměla být nikdy zapomenuta.

Peha je skvělá kapela a ta krásná zpěvačka je neuvěřitelně uvěřitelná. Jméno neznám a hledat ho nebudu, k ničemu ho nepotřebuju. O jméno nejde, o zážitek ano.

Pusťte si film, pokud ho neznáte. Jakubisko nikdy nezklamalo. Ale tuhle píseň tam nečekejte. Hudební motiv tam je, zpívaný text ne. Škoda. K závěrečným scénám by se hodil.

Nevím, kdo spáchal text, ale všimněte si tý čechoslovenčiny. Je to tak geniálně naporcovaný, že jsem si to napoprvý vůbec neuvědomil. Půlka sloky v češtině, druhá v slovenčině. Textařskej masakr motorovou pilou, bravurně vyváženej.

Smekám svůj milovanej koženej klobouk, tohle je Dílo.

Nebojuju tím, že si pořizuju chatu hluboko v lese. Polosamota, dřevostavba, klid, žádný hysterický čivavy a uřvaný děcka nebo bezprostřední sousedi. Jenom ptáci (vzduchovky mám), vysoká a prasata (kulovnice i brokovnice mám), jinak bukolická idylka. Elektřtina tam je, ale kvůli případnýmu blackoutu jsem zakoupil petrolejku, veverku+kolo na běhání, dynamo a ebonitovou tyč. Liščí ocas si tam snadno ulovím.

Voda není, budu používat ekologickou dešťovou + balenou v plastu, kterej spisovně vyhodím do žlutýho kontejneru.

Obsah chemickýho záchodu s ekologickou chemií budu slušně zakopávat v okolí.

Topit ovšem budu v kamnech na dřevo, čímž vyrobím 18x víc CO2, než všechny Babišovy kravíny dohromady.

Bojuju tím, že díky děsivý lesní cestě, rozježděný lesáckou těžkou technikou k nesjízdnosti, prodávám svý osvědčený, hodný a spolehlivý auto a místo něj kupuju poněkud bestiální SUV s obsahem přes tři litry, pohonem 4×4, rampou proti lesnímu dobytku, obrovskejma kolama a spotřebou kombajnu. Sorry, Pyjáti, ale jinak se tam od podzimka do jara nedostanu. Snad mě ve vašich očích (oku, na druhým máte klapku) částečně omluví, že tam mám namontovaný LPG. To už je emisně jenom půlka kravína.

Á propos-je nebytně nutný zakázat stromy. Ničí ekosystém.

https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/mrtve-drevo-rocne-uvolni-uhlik-ve-vysi-celosvetovych-emisi-z-fosilnich-paliv-40370805#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=1wGblFMia0p-202109011956&dop_id=40370805&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Pokud nevyhrajete volby, což je pravděpodobný, na oslavu tu plynovou bombu vypnu a budu do příštích voleb jezdit jenom na benzin. Ostatně-tohle auto bude mít za deset let na evropským bezemisním bezpohlavním bezvýkonným trhu cenu svý váhy ve zlatě. Váží skoro tři tuny.

Takže jen tak dál, Pyjáti. Pracujete pro mě.

Podle policie můžete 😀

https://www.krimi-plzen.cz/a/napadeni-macetou/

Nechápu ten princip. Kapela za velký peníze natočí klip. Right. A někde nějakej vysoce postavenej KUND usoudí, že klip je moc násilnej nebo kýho šlaka. Není tak drsnej, aby cenzuroval klipy negerskejch rapperů a hip-hoperů. To by byl rasista. Tak cenzuruje bělochy. Tenhle klip na dlouhý roky zmizel:

Místo něj se promítala verze, která byla prakticky identická, akorát ty auta byly omotaný kolem dokola matracema, aby bylo jasný, že se v průběhu natáčení žádnýmu zvířeti nic nestalo. Vtipný na tom je, že teď už na Tubě zas není k dispozici ta soft verze.

Ale ještě zajímavější je full video Pearl Jamu-Jeremy. Hodně starej klip, na Tubě nikdy k vidění, jen v hodně ořezaný verzi. Jde o reflexi skutečnýho případu, ale člověk neznalej z toho cenzurovanýho paskvilu moc nechápal, o co jde. Až teď.

(už tady se to nechce zobrazit. Zadejte si v Tubě Pearl Jam-Jeremy (uncensored version)

A do posledka jsem objevil kurevsky nastavenou verzi týhle dračice:

Je to hodně divnej remix, nicméně obsahuje spoustu záběrů, který se do oficiálního klipu nedostaly.

A existujou dokonce i cenzury zcela mainstreamových kapel. Viz následující Cardigans, kde se závěrečná scéna s šutrem nesměla v oficiální verzi objevit. Vítejte v roce 1984, kde ideopolicie nikdy nespí.

A to je ode mě tak nějak všechno.

Se soudružským pozdravem FUCK THEM ALL!

Váš

vR

Tak jo. Už toho o tom sajrajtu byly sepsaný celý hektary a tuny a už mě to-jemně řečeno-irituje.

Ne, nepovažuju tu věc za chřipečku. Ne ve světle současných čísel. Navíc jako vlastník astmatu, CHOPN, spánkový apnoe, srdeční arytmie a obezity patřím do rizikový skupiny.

Ale současně jsem členem kritický infrastruktury, takže pošlapu, dokud mě to nesestřelí. To nebo něco jinýho.

Chci ale mluvit o něčem jiným.

Už mnoho let tvrdím, že tahle civilizace-zejména evropská a severoamerická-je příliš zpovykaná a uklidněná mnoha desetiletími míru. A domnívá se, že už to tak bude pořád. Že zvyšování platů dožene inflaci a pokud ne, tak se situace možná nezlepší, ale ani nezhorší. Že už není třeba se snažit, usilovat, něco umět-stačí chodit do práce a dostatek je zajištěn.

Omyl. Celý ty léta říkám, že musí přijít pandemie nebo válka, který nás zase usadí pevně na prdel. Osobně jsem si myslel, že to bude válka, ale pandemie prostě přišla dřív (pokud je ovšem pravda, že virus je uměle vytvořenej a úmyslně vypuštěnej, tak to válka je).

Je to nutný a je to dobře. Je jedno, jestli umřu já nebo vy. Je jedno, jestli z lidstva zbyde 50 nebo 10 procent. Je jedno, jestli to dopustil Bůh nebo způsobil člověk.

Očista je nutná. Proto, aby si ten zbytek uvědomil, že tu neexistujeme samozřejmě a zadarmo. Že člověk v potu tváře chléb svůj dobývati bude. A když ne, tak chcípne hlady.

Takovej je přirozenej řád věcí a v tomto smyslu je Covid požehnáním.

Možná nám sežere plíce, ale současně otevře oči.

Nehleďte na rez a nepřátel se neklepejte. Zastyděl jsem se nad fotkama a začal jsem čistit a olejovat. Všechny zbraně jsou dokonale funkční. Není to celej můj arzenál. Zbytek mám uložen mimo dosah objektivu. Velkou pistoli a chladný zbraně mám už roky. Zbytek jsem si pořídil v průběhu posledních tří měsíců.
Protože vím, co přijde.

Nechtěje imrvére tahat na opasku dvě kila železa, pořídil jsem malý kotě na běžný nošení:

 

Jenže to je kotě nablízko, kotě první pomoci. Když jde do tuhýho, potřebujete něco s trochu silnější argumentací, kapacitou a důrazem:

 

 

Následující zbraň je geniální kompromis mezi odstřelovačskou puškou a mlejnkem na maso. Horní hlaveň kulová-v ráži, kterou se dají lovit sloni. Naprosto bez nadsázky.  A pochybuju, že bych s tou optikou dokázal minout průměrnou čivavu na 150 m. Spodní hlaveň je broková 12. Výměnnej svazek hlavní je 2×12. Dva mlejnky na maso.

 

 

Tohle je malorážka. Pažbení jsem si komplet dělal sám. Teda z původního bukovýho přířezu, kterej se za pažbu dal považovat jenom s velkou dávkou tolerance. Je to nalakovaný lakem na kytary 🙂 Tahle konkrétní zbraň v šedesátých a sedmdesátých letech velmi úspěšně závodila a vyhrávala. Má neskutečně vyladěný spoušťový ústrojí. Blbě se podíváte na spoušť a vystřelí to. Díky tomu nikdy nestrhnete ránu. A taky těžkou terčovou hlaveň. A dioptrický mířidla. S touhle zbraní dávám na 50m devět krabiček od sirek z deseti.

 

 

Tohle je moje primární zbraň. Je hodně orezlá, protože jsem trochu prase. Ale už to dávám do pořádku. Žijeme spolu už hodně dlouho a nějaký drobný opomenutí si odpouštíme. Vždycky to napravíme.

 

 

Ten zbytek jsou věci do šermu, jenom menší část. Ta sekyrka nahoře na poslední fotce je legendární Punťa. Viditelně veterán 🙂 A to ještě zdaleka neskončil.

 

 

 

Jen tak pro sichr dodávám, že všechny zbraně vlastním legálně a mám je řádně zaregistrovaný na Odboru zbraní a střeliva PČR 🙂

 

 

Konečně jsem upravil fotky a chtěl je dát na fotoblog. Ani hovno. Nejdou načíst. Tak jsem to zkusil dát sem. Nejdou načíst. Běž do prdele, WordPressi.

Byltě se Ramštajn podívat na Harlejky v Práglu. Hodně toho nafotil, příští týden-snad-upraví a vytvoří galerku na fotofiliálce. Zděs ochutnávka:

Tak je to tady. Nějakým záhadným způsobem jsem se v těchto dnech dožil padesátky.

Vůbec netuším, jak se mi to podařilo. Posledních třicet let jsem intenzivně pracoval na tom, aby se mi nic takovýho nepřihodilo-a stejně se přihodilo.  Zřejmě jsem odolnější, než jsem myslel.

Rád a často jsem o sobě tvrdil, že jsem nesmrtelnej. Že když mi na hlavu hodíte atomovku, umře ta atomovka, ne já. Některý věci, který jsem prožil a přežil, mě k takovýmu tvrzení částečně opravňujou. Jenže už si to myslet přestávám. Zdraví už nefunguje na 320%, jak jsem byl zvyklej, takže mi začíná docházet, že úplně na věky tu nebudu. Že už mám čtvrtinu, možná i třetinu života za sebou. Jestli to takhle půjde dál, víc jak dvoustovky se určitě nedožiju.

Ale co už. Kdo by tu chtěl bejt navěky, že jo? Některejch věcí je lepší se nedožít.

********************

100 je číslovka, která se mi asi před dvěma týdny objevila na ciferníku osobní váhy. Běžel jsem ji reklamovat (váhu, ne číslovku), ale jelikož je stará nejmíň deset let, vysmáli se mi a ještě mi drze řekli-Podívejte se na sebe.

Svým způsobem mě to překvapilo ještě víc, než ta padesátka. Když jsem se na podzim 2012 vrátil z Vysočiny, měl jsem na svých 182cm přívětivých 75 kilo.

Jenže zas to zdraví. Referuju tu někde níž, jak jsem si předloni přetrhnul mezižeberní sval. Byly z toho čtyři měsíce neschopenky a dobrých 10 kilo navrch, protože hýbat se s tím skoro nedalo. Letos je situace obdobná, akorát jsem si nic netrhal, vzaly mě moje čím dál horší záda. Válím se s tím doma od začátku prosince, rehabilituju, poslední kontrola (snad) 29. března. Takže zas čtyři měsíce a dalších 10 kilo. Těch zbylých 5 jsem holt z nerozvážnosti nasbíral někde cestou.

Vzpomínám si, že jsem zamlada prohlašoval, že pokud bych se někdy dožil metráku, utratím se. Jenže to mi bylo 23 a při současný výšce jsem vážil 59 kilo a do mých žeber se běžně zamilovávaly harfenistky.

No jo, no. Mladej pankáč musí bejt vychrtlej, jinak by nebyl autentickej.

Myslíte si taky, že se obě čísla budou navyšovat? U věku bych tipnul na klasickou aritmetickou řadu. Ale jestli bude chtít váha postupovat nastoleným tempem, budu o stých narozeninách vážit kolem tuny. Uvidíme, zas o tom dám vědět v článečku.

Když jsme u toho punku-moje krásná, stále velmi štíhlá a milovaná paní mi jeden z dárečků poslala mailem-a to je jedinej, o kterej se váma s radostí podělím 🙂

 

 

 

nebude. Prozatím. Všechny peripetie, který jsem chtěl popsat, se prozatím odkládají. Moje žena si přečetla Úvod a zaujala silně negativní stanovisko. Žije tu s těma sousedama, o kterejch to mělo být, nějakých cca 20 let a nemá s nima problém. Ba je skoro považuje za přátele, nebo tak něco. Nechápu to a nerozumím tomu, proč je právo sousedky stěhovat KAŽDOU noc nábytek do tří, čtyř, pěti ráno sem a tam nadřazený mýmu právu se vyspat před dvanáctkou a po ní, ale chci mít doma klid, takže prozatím ponechávám nedokončeno.
To neznamená, že ten text neexistuje a že se tu časem neobjeví.
Všechno má svůj čas.

Tohle bude dlouhý čtení.
Už proto, že jde o problém, kterej řeším skoro dva roky-tj. celou dobu, co jsem se nastěhoval k ještě pořád skoro novomanželce. Vlastně jsem ho trochu řešil už předtím, při občasným přespávání, ale to nemělo tu správnou plnohodnotnou intenzitu. Aby si tu parádu člověk opravdu z plna hrdla užil, musí v tom žít trvale.

Abyste správně pochopili text, kterej bude následovat po úvodu, musíte znát několik základních premis. Bez nich bych asi vypadal jako dokonalej psychopat, což si dovoluju nebejt. Nebudu je řadit podle důležitosti, důležitá je každá sama o sobě.

-Jsem spáč. Mohl bych spát závodně, možná i profesionálně. Za normálních okolností mi stačí 5-6 hodin spánku, abych mohl fungovat, ale to je nadoraz. Minimum, abych byl v pohodě, je 8 hodin. Pokud mám klid a nic mě neruší, nemám problém prospat 12-14 hodin. Pak se cítím fakt odpočatej.

-Mám hodně citlivej sluch. Vadí mi jakejkoliv hluk při usínání. Když už spím, zas tak mi nevadí nějaký krátký vyrušení. Někomu něco upadne, zaštěká pes-probudí mě to, ale jen tak napůl. Pokud hluk nepokračuje, zase usnu. Ale pokud čokl blafe pod oknem ložnice pět minut nebo někdo zapne vrtačku, jsem vzhůru dokonale a pořádně nasranej. Ale především je to o tom usínání. Na to potřebuju dokonalý ticho. Sebeslabší zvuk mě okamžitě pošle do plný bdělosti. Asi nemusím zdůrazňovat, jak mi je, když se snažím usnout a ty „slabý“ zvuky se ozývají průběžně dvě hodiny. Je to trochu paradox. Od r. 2005, co jsem odjel na Vysočinu, jsem k usínání nutně potřeboval televizi. Nedokázal jsem usnout v tichu. Vždycky jsem ji natáhl na půl hodiny a našel nějakej kanál, kde se moc nestřílelo, neječelo, nevybuchovalo a nebouralo. V takový hlasitosti, abych rozuměl slovům, aby to nebyla jenom hluková stěna. Ideální byly přenosy z Parlamentu na ČT2. Pokud se televize po tý půlhodině vypnula a já ještě úplně nespal, probralo mě to a následovala další půlhodina. Když jsem se pak-asi před pěti lety-porafal s O2 a definitivně zrušil televizi, asi měsíc jsem měl ukrutný problémy s usínáním. A pak se to otočilo o 180. Neusnu, pokud není ticho.

-Dělám dvanáctky, turnusový. Dva dny denní, dva dny noční, čtyři dny volna. Teda přibližně, protože po tý druhý noční prospíte další den-teda prospali byste, kdybyste nebyli já-, zatímco před první ranni (vstávám ve 3. 30) potřebujete jít spát tak v 9 večer-pokud zase nejste já. Takže vlastně jenom dva dny volna. Za normálních okolností by to tak nevadilo. Jsem totální sova. Moje přirozená hodina usínání je mezi 4-6 ranní, vstávám mezi polednem a třetí odpoledne. V ideálním případě. Ovšemže ne při tomhle režimu. V tomhle bordelu potřebuju spát jak v noci, tak i přes den. Což nejde, jak objasním dále.

-Bydlíme bohužel v paneláku. Takže máme-ještě víc bohužel-sousedy. Ti, o kterých budu psát, bydlí přímo nad náma. Tzn. mají stejnej půdorys bytu. Jen trochu jiný uspořádání. Nad naší ložnicí mají obývák. Což by tak zásadně nevadilo. Kdyby…. V celým tom zkurveným kvartýru mají na podlaze dlaždičky. Žádnej koberec, žádný lina, jenom dlažky. Což v praxi znamená, že každý šoupnutí židle v noci je stejně hlasitý, jako kdyby to bylo u vás doma. Nepřeháním.
A těmhle sousedům, manželům K., věnuju v následujícím textu nejvíc prostoru a času, kolik jsem kdy komu ve virtualitě věnoval (pokud do toho nebudu počítat tři měsíce na korekturách Durychovy Katolické cesty, ale to je pohádka z jinýho vesmíru).

Manželé K. jsou důchodci. Oba přes 60. Tj. jsou doma furt. Pepa K. je od pohledu celkem sympaťák s předloktíma pokrytejma rozpitejma kérkama z vojny, šachty nebo krimu. Bohužel je kutil. Paní K. je psychotická hysterka. Mám problém vůbec v souvislosti s ní napsat slovo „paní“. Mám pro ni spoustu výstižnějších výrazů, ale snažím se mít pořád na vědomí, že tenhle blog není pornografickej, takže namísto přímýho pojmenování musím obezřetně opisovat.
Každej z těch dvou K bude mít následně vlastní kapitolu. Pak bude ještě následovat shrnutí-včetně nejnovějšího vývoje událostí. Bude to dlouhý, surový a krutý a
WARNING: následující text bude velmi pravděpodobně obsahovat řadu mimořádně vulgárních výrazů, takže by ho žádný dítě nemělo číst před 22. hodinou!

že se mi tu za posledních pár dní dramaticky zvedla návštěvnost, ačkoliv jsem už třičtvrtě roku nic nenapsal.

No tak jo, něco chystám. Bude to zatraceně dlouhý a sobecký a bude to mít nejmíň tři díly, aby to bylo k učtení.

Fakt to chcete?

PRO PANA PREZIDENTA V.V.PUTINA: ALEXANDROVCI STÁLE ŽIJÍ, NEHAVAROVALI! ÚNOS JEJICH LETADLA MAJÍ NA SVĚDOMÍ ČEŠTÍ ZEDNOSATANISTI, LETADLO MÁ PŘISTÁT NA LETIŠTI V ÚSTÍ NAD LABEM, CHTĚJÍ JE DNES OBĚTOVAT NA ČERNÉ SATANISTICKÉ MŠI!

Posted by petrabostlova ⋅ Prosinec 25, 201643 Votes

PRO PANA PREZIDENTA V.V.PUTINA: ALEXANDROVCI STÁLE ŽIJÍ, NEHAVAROVALI! ÚNOS JEJICH LETADLA MAJÍ NA SVĚDOMÍ ČEŠTÍ ZEDNOSATANISTI, LETADLO MÁ PŘISTÁT NA LETIŠTI V ÚSTÍ NAD LABEM, CHTĚJÍ JE DNES OBĚTOVAT NA ČERNÉ SATANISTICKÉ MŠI!

Je to akce nového vedení  českých zednosatanistů, pod faktickým vedením šamana a satanisty Petra Chobota!: http://petr-chobot.eu/cs/

Trosky letadla udajně nalezené v Černém moři je blamáž, je to pokus odvést pozornost.

MODLEME SE ZA ZÁCHRANU ALEXANDROVCŮ A ČLENŮ POSÁDKY!

PANE PREZIDENTE PUTINE, PROSÍME O OKAMŽITÉ TLAKY NA ČESKOU VLÁDU, ABY VŠECHNY PASAŽÉRY LETADLA MUSELA VYDAT!

A k tomu Vás žehnej Svatá Maria Bogorodica

Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého + + + Amen

Petra Bostlová

p.s. Všem obyvatelům Ústí nad Labem a okolí: Pozorujte oblohu, nad Vašimi hlavami přistává letadlo „neznámého původu“: To jsou oni!

Mohl by to někdo místní, prosím, nějak bezbolestně utratit? Mně se kvůli tomu nechce jezdit do Děčína. Nebo na to aspoň zavolejte psychiatra. Nějakýho echt kovanýho.

Právě jsem nedokoukal letošní verzi slavného filmu Sedm statečných pod názvem The Magnificent Seven. Nějak jsem to nepobral.

Už proto, že je jich asi 11 nebo 12, nedá se to spočítat. Excelentní je složení. Korektnější už to být nemůže.

Pár bělochů tam je, to jo. Zbytek: Hispánec (docela dobře možné), černoch (krajně nepravděpodobné), Asiat (krajně nepravděpodobné), ženská (krajně nepravděpodobné), Komanč (naprosto vyloučené).

Vizuálně se tomu moc vytknout nedá, dobrá filmařina. Ale stejně jsem to nedokázal dokoukat, koncentrace nesmyslů je nad moje síly.

Kdyby vás někoho napadlo si to pustit, doporučuju těch 128 minut věnovat radši lepení modelů letadýlek, spánku nebo co koho baví.

Nebo si aspoň pusťte originál.

Ztráta času.

Proč? Protože je prostě dokonalý!
Koncem ledna jsem se ženil, jak asi víte.
Před pár týdny jsem potkal kamaráda, kterej mi děsně vynadal, že jsem ho nepozval na svatbu, že o ní vůbec nevěděl.
Blbost. Byl jsem si dost jistej, že jsem mu psal SMS. Už proto, že jsem s ním původně kalkuloval jako s řidičem pro svatebčany, protože je to ten typ, co nemá problém nepít. Jenže se neozval, tak jsem našel jinou alternativu.
Volal mi před půl hodinou, že jsem tu SMS fakt napsal. Právě mu dorazila.
Bez pár dní po pěti měsících.
Díky, O2!

Znáte Maggi? Asi jo. Takový tekutý koření z kopyt a kostí a spousty soli.
Můj dědeček si ho dával naprosto do všech jídel, snad s výjimkou krupičkový kaše. Takže mě provází prakticky celej život. Já to s ním zas tak nepřeháním, ale třeba svoje milovaný šunkofleky nebo jakýkoliv těstoviny si bez něj představit nedovedu.
A v čem že spočívá ta revoluce? Součanej výrobce, firma Nestlé, dokázala poprvé za můj skoro padesátiletej život opatřit Maggi uzávěrem, kterej se dá po prvotním otevření znova zavřít!!
Ono to vypadá jako sranda, ale není. Když jste odtrhli takovej ten plastovej kroužek na krku lahvičky, pod ním byl takovej čumáček (ten je tam furt). Ten jste museli odstřihnout, odříznout nebo propíchnout. Ta čepička, co byla nad ním, už nikdy nepasovala zpátky. Maggi vyschlo v tom čumáčku, vytvořilo špunt a museli jste to propichovat při každým dalším použití. Tak tomu je odteď konec!
Mně se dneska ta lahvička v tom regálu nelíbila, má jakousi novou, moderní, rozuměj netradiční etiketu. A já si-zejména u takhle starých výrobků-na tradici potrpím. Ale nelituju. Tahle lahvička se po použití dá skutečně znovu zavřít, a to opakovaně! Navíc čumáček obsahuje díru už od výrobce a není třeba ji podomácku vyrábet!
Chtěl bych tímto srdečně poděkovat firmě Nestlé, že už pouhých 130 let od uvedení výrobku na trh (1886) dokázala vymyslet uzávěr, kterej se dá skutečně uzavřít!
Jak říkám-revoluce!

Jelikož mi sem poslední dobou chodí nadlimitní množství návštěv, usuzuju z toho, že na něco čekáte. Anžto nejsem rychlej zpravodajskej server, napadá mě jediný-tradiční  report z Libušína.

Když vono moc není vo čem. Pětadvacátej, jubilejní ročník. Výprava lepší než v posledních letech, ale v dávnějších dobách byly i lepší. 2.7oo registrovaných bojujících, to už je síla. Tři bitvy místo jedný. Tradiční déšť, bez toho by to snad ani nešlo. V noci mrzlo. Přes intenzivní léčbu Masalou Infernalis jsem si přivezl nachlazení, se kterým se peru doteď.

Začínám být na tenhle koníček nějak moc rozlámanej. Vydržel jsem jenom půlku hlavní bitvy. Šel jsem do toho s lehkým štítem a Punťou, ale po třech útocích a ústupech mě zradilo rameno a štít už jsem nedokázal uzvednout natolik, aby mě opravdu kryl. Tak jsem šel na pivo.

Zabil jsem jednoho  chlapa a jinej zas mě. Ten můj se pustil příliš daleko do našich řad a když se tak v celoplátu valil kolem mě, vzal jsem ho sekerou po palici. Nepřiznal to, tak jsem přitlačil. Když se otáčel, koupil definitivní, to už ignorovat nemohl. Pak se kolem mě udělalo prázdno, akorát mi do štítu začala šťouchat kopím nějaká mladá ženština, úplně nalehko a beze zbroje. Po tý jsem vyjet nemohl, to dá rozum, tak jsem jí jenom odstrkoval ten klacek. A pak se odněkud zpoza ní vynořil nějakej týpek s kůsou, udělal dva kroky bokem a seknul mě po naprosto nechráněným zátylku. To byla taková blbá shoda okolností. Mně se totiž ve chvíli, kdy jsem se začal oblíkat, začalo ukrutně chtít na velkou. To se před bitvou stává. Od stanu to bylo na Toiku hodně daleko a prostě jsem si nestihl dooblíct zbroj. Šel jsem hodně nalehko.

Chlapík byl ovšem zkušenej a velice soudnej. Klepnul mě po tom holým zátylku velmi jemně, jenom tak, abych to cítil, ale aby mi neublížil-ba aby to ani nezabolelo. Vyslal tím jasnej vzkaz, kterej by se dal z řeči zbraní do řeči lidí přeložit asi takhle:

„Vidíš to, debile? Jaká je kravina jít do boje s holým krkem? Mohl jsem tě vzít pořádně, pomuchlat ti krční páteř, zlomit vaz nebo ti useknout hlavu, kdyby to bylo vostrý. Ale jsem rozumnej a zkušenej, takže to ber jako varování, vosle sebevražednej.“ A já to tak bral.

Jinak se tenhle ročník vyznačoval především ztrátou přileb. Mně spadla z hlavy, když jsem si ustlal po týhle „ráně“. Já na ní ale nemám řemen pod bradu. Kolega přišel v boji o kbelcovku, což je fyzicky skoro nemožný. Druhýmu kolegovi rána čímsi servala s hlavy přilbu i s batvatem (taková silná čapka pod blembák)-přestože to měl přikurtovaný pod bradou. Hejtman jedinej o přilbu nepřišel, ale zato pod ní utržil otřes mozku. Jeden ze dvou hlavních organizátorů o ni přišel taky a následkem toho ho z bojiště vezli rovnou na CTčko.

A nebyl bych to já, abych si nepřivezl nějakej suvenýr. Loni, pokud si vzpomínáte, jsem si přivezl jeden a půl ruční meč. Jelikož jsem ho kupoval o svátku svatého Jiří, jmenuje se Jurášek. Letos jsem o stejným svátku potkal Juráškova staršího a většího bratříčka. Hejtman, když ho ochutnal, prohlásil, že je to nesmírně škaredej, bestiální hrbáč mezi meči, ale když se ho pán naučí ovládat, bude nekonečně věrně a spolehlivě sloužit. Tím mi v podstatě nedal na výběr. Jmenuje se Qasimodo.

 

 

Ironie v názvu není tentokrát použita ve smyslu skutečné ironie, ale jako odkaz na anglický výraz Iron-železo.

Narazil jsem na to zvláštní místo náhodou. I když-zas tak úplná náhoda to nebyla. Spíš shoda okolností. Naše dcera totiž leze. Ne, neděste se, nezatajil jsem vám narození potomka, který se pozvolna chystá stát batoletem. Ona leze po skalách a umělých stěnách. A dost dobře. Bouldering se tomu říká. A tuhle sobotu se tam konaly závody. Velmi důležité-první kolo kvalifikace na Pohár ČR v boulderingu. Holčička na to dřela jako kůň. Musí. Je maličká. Moje paní tvrdí, že měří 160, já bych tipnul ještě o nějaké číslo míň. Už pár let neroste, takže lepší už to nebude.

Vypadá to takhle:

 

 

To jí nebrání v tom, aby už v patnácti nelezla v kategorii žen-tedy dospělých. Za pár týdnů jí bude sedmnáct a… pořád leze za ženy 🙂 Ale o to víc musí dřít. Některé konkurentky mají okolo 180. Chyty, na které pohodlně dosáhnou, musí holčička doslova vybojovat. A v tom je dobrá. O tom svědčí to, že se kvalifikovala 🙂 Příští kolo je v Praze. Když to dá i tam-a o tom celkem nepochybuju-, stane se oficiální reprezentantkou ČR v boulderingu. Další štace by pak byla Rakousko, další Japonsko… 🙂 Uvidíme.

A teď už konečně k tomu místu:

Konalo se to v bývalém trolejbusovém depu/vozovně plus opravně. Věděl jsem, že Dopravní podnik někdy v posledních letech postavil novou vozovnu, ale netušil jsem, co se stalo z té staré. Jmenuje se to DEPO 2015 a nejspíš to má nějakou souvislost s projektem „Plzeň-město kultury 2015“. Děje se tam toho asi víc, neměl jsem ještě čas si to dohledat. Ale v průběhu závodů jsem si zaběhl na pivo do místní-hodně industriální- kavárny nebo co to je. A jak jsem tak koukal těmi velikými výlohami na dvůr, teprve jsem si toho pořádně všiml. Po veliké dvoraně jsou tam porůznu poházeny zvláštní železné objekty. Čív víc jsem na ně koukal, tím víc mě zajímaly. A po skončení kvalifikace žen jsem si je šel prohlédnout a nafotit.

Krom nejvyšší, z porůznu křivě posvařovaných ocelových tubusů stvořené rozhledny s vyřezanými rozetami místo oken mi bylo spousta tvarů povědomých. No tak jasně, koule je povědomá každému. Ale ty nádrže-takové jsem viděl v kolonách v různých fabrikách a JZD… akorát nevypadaly jako krajky.

Nikdy jsem o Čestmíru Suškovi neslyšel. Ani jsem ho ještě nehledal na netu. Ale musím mu vyšvihnout hlubokou poklonu. Tohle není nic abstraktního. Myslel u toho.

Z dálky to sice vypadá jako děravé rezavé válce, ale když přijdete blíž, začíná to dávat smysl. Nejenom, že jsou jednotlivé skulptury prořezány či posvařovány s citem pro estetiku a tvar. Nabízejí mnohem víc. A to tím víc, čím blíž jste.

Je nesmírně zvláštní, jak se objekty proměňují při pohledu skrz ně, nikoliv na ně. Při každé změně vzdálenosti nebo úhlu se průhledy odlehčenou masou oceli objevují nové kombinace tvarů, povrch se prolíná s vnitřkem a kombinuje s pozadím, viditelným skrz tu původně neprůhlednou hmotu.

Ani se nechce věřit, že tak masivní a těžké věci můžou působit tak lehce a vzdušně.

 

 

Nepočítal jsem ty skulptury, ale jen samotné funkční rozhledny jsou tu tři. Pak ještě objekty jiného autora, které vám ukážu příště.

První várka fotek včetně dalšího komentáře je už teď na https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Druhou vložím hned, jak se k tomu dostanu 🙂

 

na

https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Jsou to fotky amatérský, fotily dvě hodně mladý holky, ale nějakou dokumentační hodnotu to má 🙂

vR

 

 

 

 

Prokousali jsme se k bodu
3)-kupujeme domeček. Teda spíš dům. On teda není nijak extra velikej, asi o něco menší, než ten můj na Vysočině (přesnou výměru zatím neznám a je mi ukradená), prostě normální 3+KK+ podkrovní cimra, ale chytře postavenej a pro dva lidi a stádo vlkodlaků by to mohlo celkem stačit.
Stav velmi dobrej.
Úžasná je poloha. Na kraji malý vesničky s asi sedmdesáti stálejma obyvatelema. Koupaliště, lesy, rybníci, dva krámy, občasná hospoda-fakt skoro jako na tý Vysočině. Jenom o trochu míň členitá krajina.
Stateček, obehnanej ze všech stran vysokejma zdima (krom jedný, ale to pořeším), soukromí, ticho, klid. Není tam odnikud vidět, žádnej hysterickej vořech u sousedů neštěká, idylka na entou.
Výměra cca 1.500m2, z toho 1.000 je zahrada s rodícíma jabloněma, zbytek zabírá dům a dvůr. Kůlna, dílna, velká stodola s garáží, skleník. Zrekonstruováno, velice citlivě a stylově. Jediný, co musím před nastěhováním udělat (nebo klidně i po), je vymalovat pokoj/kuchyň. Bydlet se tam dá okamžitě.
Pitná voda ve vlastní studni na zahradě. Rozvedeno po baráku. Prostě malá, soběstačná tvrzička. S pár kusama domácího zvířectva a pár bouchačkama v tom přežijete i válku. Už proto, že to má osmdesátky zdi. A taky nějaký sklepy.
Dojezdová vzdálenost do práce se mi prakticky nezmění. Budu to mít o 4 km dál, než z Plzně, ale tady nebudu muset projíždět víc než půlkou města, takže přes ty vesničky ušetřím na naftě a ještě tam ve finále budu rychleji.
Už jsme těch baráčků projeli celkem dost a vždycky na některým někomu z nás něco nesedělo. Ale tady zavládla dokonalá shoda. To je VON. Řízení běží, se stěhováním počítám plus minus na konec března.

A to všechno se děje proto, že jsme se
4) VZALI! 🙂
Po dvou letech. To se stane tak, že o tom dlouho mluvíte jako o možnosti do budoucna. Nic aktuálního, takový to „Jednou možná asi jo, uvidíme.“ Pak se někde něco zlomí, někdo udělá první krok a pozejtří se ženíte.
V kombinaci s nástupem do tý nový práce to byl docela šrumec. Neměl jsem čas na nějaký zvláštní přípravy. Ve čtvrtek v šest ráno jsem skončil noční po desetidenním pracovním zápřahu v kuse, šel se vyspat, zbytek čtvrtka a pátek zabraly přípravy a v sobotu jsem-co se to se mnou děje??-stál před oltářem.
Bylo to nádherný. Opravdu jsme si to s mojí paní oba užili, tréma z nás spadla s předstihem aneb děj se vůle Boží, všechno bylo hladký, nikde žádnej zásek (teda kromě toho, kdy jsem si nemohl vzpomenout na poslední větu manželskýho slibu 😀 )
Kosa teda byla v kostele přeukrutná. Paní v (nejspíš) saténovách šatičkách s chlupatým bolerkem, což moc nezahřeje, já normálně v košili a obleku, teplý triko pod tím. Naši zlatí františkáni nám tam postavili elektrický teplítko, takže jsme u toho slibu ani moc nedrkotali zubama.
To ještě ležel sníh a samotnej obřad netrval možná ani půl hodiny, ale následovala Mše svatá. Takže hodina a půl zusammen. Mojí milí šermíři nám tam udělali čestnou stráž a vůbec převelikou parádu-a ti to odnesli nejvíc. Byli tam totiž s velkým předstihem, zatímco my naopak s velkým zpožděním 🙂
Hostina se odehrála v jedný šermíři oblíbený hospůdce, ale jen v širším rodinným kruhu, což čítalo asi dvacet lidí. Do toho počítám i všechny čtyři plzeňský františkány a neúplnou rodinu mýho přítele z Vysočiny. On má totiž sedm dětí. Vzal jenom manželku a čtyři 🙂
Spousta lidí musela odjet brzy, takže jsme hostinovali jen tak nějak do půlnoci, pak jsme se-jen my novomanželé-přesunuli do blízkýho stylovýho penzionu a po tom zbytku vám nic není 🙂
Chtěl jsem tuhle pasáž pojmout trochu velkoryseji a podrobněji, ale únava si vybírá daň. Ale slib je slib, ví Bůh, kdy bych se k tomu příště dostal.
Fotky. Jo. Něco sem teď narychlo upravím, ale fakt jenom náhledovky. Únava. Zbytek bude na fotoblogu, dám sem a k Bavorovi avízo. Nejpozději v neděli, skoro slibuju 🙂
Je mi moc fajn 🙂
vR

 

P.S.: Ty fotky měly bejt až pod článkem. Ale jelikož WordPress co půlrok vymyslí nějaký vylepšení, který ovládání neomylně rapidně zhorší, nemám už sílu se s tím prát. Sice to trochu otupilo pointu, ale sere pes.

Když zbyde čas, opravím to.

 

Nejlepší asi bude, když to vezmu chronologicky. Ani to ale nepůjde úplně hladce, protože některý ty věci se vzájemně prolínají.

1) jsme si s mojí krásnou paní koupili auto. Naftový. To starý jsem před pár měsícema prodal, zjistil jsem, že ho nepotřebuju. Zbytečně stálo před barákem a žralo peníze, i když si je nevydělalo. Změna nastala v okamžiku, kdy jsme se rozhodli se porozhlídnout po nějakým domečku v rozumný dojezdový vdálenosti. Čemuž se ovšem budu věnovat v bodě 3) 🙂
V tý době jsem marodil po tý srážce se sekyrou a měl jsem vycházky jenom na čtyři hodiny odpoledne. Za tu dobu dojít na autobus, dojet na místo, prohlídnout pořádně barák a včas se vrátit se prostě nedalo, takže jsem dost riskoval, co se případný kontroly týče. Auto to řešilo. Dobrej kauf přes dobrýho známýho, dobrej stav i cena, nízká spotřeba ropy. Tohle se vydařilo.
Záhy se ukázalo, že jsme si vozidlo pořídili akorát tak včas, protože

2) jsem si našel novou práci. A to mimo Plzeň.
Před necelýma dvěma rokama jsem tu psal o nový práci a liboval jsem si, jak jsem si finančně polepšil. To sice jo, ale ještě jsem netušil, za jakou cenu. Dost rychle jsem zjistil, že pokud chce mít v týhle firmě člověk nějakou cenu, znamená to trávit v práci dobrovolně ideálně dvacet hodin denně a na ty zbylý čtyři se jít natáhnout na šatnu, kdyby vás náhodou někdo potřeboval. To už za ty prachy rozhodně nestálo. Když mi po roce odmítli přidat, což mi při nástupu slibovali, rozhodl jsem se s tím seknout. Ne hned, až si něco najdu. Našel jsem. Stejná práce, jen zdaleka ne tak hektická, plat o pár tisíc lepší. A šel jsem dát výpověď. A oni mě nepustili. Že se podnik zrovna začíná stěhovat do novýho, spousta práce, každá ruka a tak. Že jedinej způsob je hodit pár áček a pak mě vyhoděj sami, ovšem s paragrafem.
Ten novej zaměstnavatel by mě vzal i s tím paragrafem, z nějakýho důvodu jsem se mu dost líbil. Ale nešel jsem do toho. Vždycky může něco nevyjít. A s osmačtyřicítkou na krku a paragrafem hrubýho porušení pracovní kázně… s tím už bych si nikde neškrtnul. Ani podporu bych nedostal. Kdepak. Moc velkej risk.
A pak mě kousnul Punťa. Když sval po dvou měsících jakž-takž přestával bolet, vzaly mě z toho věčnýho polehávání záda a byl z toho další měsíc.
V tý době jsem potkal kamaráda, co už delší dobu dělá v tý mimoplzni. Spokojenej jak želva, neznám moc lidí, co by si takhle pochvalovali práci. A že není jedinej, dělá tam víc mých známých a všichni chválej, naložil jsem ho do auta a jeli jsme se na to podívat. Já nevěděl, že se tam zájemci objednávaj dopředu, přijel jsem na blind. Ale v pravej okamžik, protože zrovna naléhavě sháněli někoho, kdo umí to, co já.
Takže se mě hned ujal šéf danýho odboru, provedl, vysvětlil, plácli jsme si. Akorát že já byl pořád ještě zaměstnanej jinde a on potřeboval nástup prakticky okamžitě.
Tak jsem to jel s tou výpovědí zkusit podruhý. Tentokrát kupodivu nekladli odpor. Přestěhováno už bylo a šlo to i beze mě. Navíc jim zřejmě došlo, že kdyby se šprajcli, vydržím s touhle diagnózou marodit klidně další půlrok a stejně jim budu hovno platnej. Takže jsme to podepsali na fleku. Já druhej den letěl-byť se zádama ještě bolavejma-zrušit neschopenku a další den už jsem nastupoval.
Po dvou dnech zaučování jsem pochopil, že se tam unudím. Za hodně pěkný peníze, ale unudím. Práce tak na dvě hodiny denně. Když člověk pracoval tempem těžce invalidního šneka, dalo se to natáhnout i skoro na čtyři, půl hodiny pauza a čtyři hodiny nicnedělání. Běžně se stávalo, že jsem přišel v šest do práce a v půl osmý měl hotovo. A pak až do půl třetí NIC. Taková šichta pak netrvá osm a půl, ale osmnáct a půl hodiny. Nicméně-za necelou čtvrtinu výkonu oproti předchozí práci skoro dvojnásobnej plat.
Naštěstí jsem dostal nabídku v rámci odboru přejít na místo jiný, vytíženější a ještě líp placený. S radostí jsem to vzal. To byla pohoda. Dělal jsem si svým tempem, ani jsem se nehonil, ani neflákal, bylo to hladký, uměřený, krásně to utíkalo.
Minulej týden se to trochu pokazilo. Najeli jsme na novej systém, kterej zatím spíš nefunguje, než funguje. Na objem práce je to pořád stejný, ale triviální úkon, kterej normálně zabral pět minut, teď trvá 15, 20, 30 i dýl, protože musíte furt někam běhat a telefonovat a něco někam přenášet. A najednou se celou šichtu nezastavím a leccos se nestíhá. Ale pořád jsem tak na třech čtvrtinách výkonu oproti práci minulý a plat mám na tomhle postu dvojnásobnej i při normálních hodinách bez přesčasů, takže jsem dalek toho, abych si stěžoval 🙂 Navíc čekám, že se časem mouchy vychytají a že si to sedne. Musí, protože jinak to můžou zabalit 🙂 Když k tomu připočtu, že tady si můžu (s jistou opatrností) zapálit kdy chci, přičemž si ty cigára nemusím odpíchávat a nadělávat-hooodně jsem si polepšil 🙂

Body 3) a 4) už nestihnu sepsat, bo vstávám ve čtyři, ale máte se na co těšit 🙂 Předběžně slibuju středu nebo čtvrtek.

vR

Nestíhám, nestačím.

Jenom takhle stručně vám skoro všem povinšuju, abyste se měli v příštím roce nejmíň-nebo aspoň-tak dobře, jako já.

Tím „skoro“ vymezuju hatery, kterým to nepřeju stejnou měrou, jakou oni nepřejou mně.

Děje se mi spousta skvělých věcí, ale ty vám prozradím až v novým roce, bo teď mám volno a internety s sebou tahat rozhodně nebudu, zatímco svoji krásnou paní rozhodně ano 🙂

 

vR

 

Ti z Vás, kdož tu nejsou poprvé, už vědí, že Punťa není pes, nýbrž jednoruční gotická sekera, tzv. bradatice. Moje zlatíčko.
Lehký, obratný, vražedný. Prodloužená ruka, nejlepší kamarádka.
Věděl jsem, že umí pořádně pokousat. Viděl jsem to na zmasakrovaných tělech nepřátel. Nikdy mě ale nenapadlo, že kousne páníčka. Stalo se.
To bylo tak:
Měli jsme naplánovaný vystoupení na Rabí. Akorát nám pár lidí omarodilo (zlámaný žebra a takový ty běžný šermířský úrazy). Bylo to dost utažený, šest vystoupení po patnáctiminutových intervalech, jak budou chodit jednotlivý skupiny návštěvníků, kvůli absencím prakticky nenacvičeno, improvizace a jeden půjčenej šermíř, abychom to vůbec mohli sehrát.
A tam to vzniklo. S tím půjčeným šermířem jsem se měl střetnout já. Nikdy jsme spolu nebojovali, nechtěli jsme se vzájemně zmrzačit, takže jme si domluvili dětsky jednoduchej scénář:
Já po něm seknu mečem, on to vykreje, takovým šikovným skluzem mi meč vyrazí z ruky a srazí mě loktem na zem. Dopadnu na záda a ješte vleže sáhnu po sekyře, kterou mám pověšenou na opasku a snažím se vstát a pokračovat v boji. On mi přiloží špičku meče na ohryzek nebo na hrudník, já pouštím sekyru, zvedám ruce, vzdávám se, hotovo.
Párkrát jsem si to zkusili, klapalo to. A pak přišla finální generálka, 15 minut před příchodem první skupiny.
Na tom horním nádvoří je maličko zákeřnej terén. Úplně nahoře dobrý, plusminus rovinka. Ale o kousek níž se terén dost prudce svažuje k horní bráně. A já nevím proč, ale při tý generálce to vyšlo tak blbě, že jsem sebou po zádech neplácnul na tu rovinku, ale z toho svahu.
Asi si dovedete matně představit, jaký to je, padat nekontrolovaně po zádech z kopce. Blbý. Fakt hodně blbý. Ale vy u toho nejspíš nebudete mít u pasu sekyru.
Vizuálně to muselo bejt úžasný. Dva dokonalý parakotouly vzad v gotickejch hadrech-to hned tak někde neuvidíte. Akorát že někde mezi prvním a druhým kotoulem se Punťa postavil na zadní a natvrdo se zašprajcoval mezi ten svah a můj bok.
Už když jsem se zvedal na nohy, věděl jsem, že to vůbec není dobrý. Zakousl se nad kyčel, pak se zabořil hodně hluboko do břicha-aby ne, mám skoro devadesát kilo-a zastavil se o spodní žebra. Aniž bych se podíval, bylo mi jasný, že mám i přes košili servanej bok. To mě ale netrápilo tolik, jako ten pomuchlanej pajšl. Skoro okamžitě se mi udělalo dost blbě, bojoval jsem s nutkáním zvracet-úspěšně-, vystoupení jsem samozřejmě nedal a kolegové mě chodili průběžně kontrolovat, jestli moc neblednu v důsledku vnitřního krvácení.
Ne, dobrý, jsem tady.
Týden po tomhle nepovedeným víkendu jsem měl plánovanou dovolenou, takže klid a relativní pohoda. O žebrech jsem sice průběžně věděl, ale žádný drama. Už jsem je měl naražený víckrát a vždycky to bylo mnohem horší.
Následující pondělí jsem nastoupil do práce a normálně jsem fungoval.
A ve středu večer po práci vylezu z autobusu a šlapu si to do kopce, batůžek na zádech, ruce v kapsách a těším se na dvě pivka v hospodě při cestě. A v půlce toho kopce se ozve rupnutí. Ne pocit, jako když vás někde něco píchne nebo něco přeskočí. Tohle byl hlasitej zvuk, kterej jsem slyšel ušima. Pak mi při prvním nádechu někdo narval šroubovák do hrudníku o otočil s ním. A pak znova a znova a znova. Jo. Takže to žebro bylo naštípnutý a teď definitivně prasklo. Bezva. Tak teď ještě pneumotorax a bude to dokonalý.
Druhej den po probdělý noci jsem velmi pomalu naklusal na chirurgii. Když jsem se vrátil z rentgenu, doktor koukal na snímek a ptal se, co a jak se mi stalo. Tak mu to vyprávím. On pokýve hlavou a povídá-Žebra jsou v pořádku. To rupnutí, co jste slyšel-to Vám prasknul mezižeberní sval.
To je lepší, nebo horší?, ptám se.
Horší. Mnohem víc to bolí a mnohem dýl se to hojí.
Super. Nedá se s tím vůbec nic dělat. Ležet, nic netahat, polykat analgetika. No, milé děti-už jsem s tím doma šest týdnů. Doktor měl pravdu.
A abyste věděly, že vám nekecám, přikládám snímek toho vnějšího, viditelnýho kousnutí, pořízenej dva nebo tři dny po tý legraci. Na tý fotce to není úplně zjevný, ale na dýlku má ten šlic něco přes dvacet centimetrů.
Dobrou noc!

P. S.: Na Punťu se vůbec nezlobím. Byl vyrobenej k zabíjení a mrzačení, takže na mě byl vlastně neuvěřitelně hodnej. Vidíte? Jsem pozitivní. A teď už fakt zavřít oči a dobrou.

Narazil jsem na Parlamentních Listech na rozhovor s Jiřím Jírovcem. Čechokanaďanem a biologem, který je v hodovní síni páně Bavorově, sousedící zde na WP, podle všeho dost oblíben.
Být Čechokanaďanem není kvalifikací k ničemu. Být vystudovaným biologem předpokládá určité vzdělání, inteligenci a schopnost analyticky myslet.
Obávám se, že na to poslední pan Jírovec totálně rezignoval.
Není to vůbec poprvé, co jsem s ním hrubě nesouhlasil, ale co je moc, to je moc.

Posuďte sami:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Spolecnost-je-v-obdobi-masove-debilizace-Slunickari-proti-ochrancum-naroda-Pritom-problem-s-uprchliky-je-jinde-rika-krajan-Jirovec-401978

Nehodlám rozebírat celý rozhovor, pro mě totální ztráta času. Vyjmu jen poslední odstavec, který je vskutku hořkou tečkou za celým tím blábolem:

–
Zavírat uprchlíky do koncentráku?
V mediálním hluku zanikla zpráva, že nová generace českých maturantů není schopna zvládnout matematiku. Proto si nejsme schopni spočítat, že 100 000 uprchlíků je pouhé jedno procento celkové populace. Jedno procento by mohlo ohrozit naše hodnoty a rozvrátit naši civilizaci?
„Úplně zasunuta zůstala informace o tom, že prý malá, ale opravdu malá skupinka Poláků, by nejraději zavřela uprchlíky do koncentráku, nejspíš tam, kde jsou ještě zbytky základů a třeba je tam zplynovala. Lze k tomu dodat, že Hitler byl na začátku taky jenom jeden a jeho skupina byla malá, ale opravdu malá, než se tak pěkně po Německu rozrostla,“ obává se krajan z Kanady a biolog Jiří Jírovec a nakonec pro ParlamentníListy.cz dodá: „Náš pomyslný Titanik se potápí. Některé cestující zavíráme do podpalubí a sami se zatím ještě smějeme vtipům na téma ‚plyn pro cikány zadarmo‘.“

–
Takže věcně:
100 000 uprchlíků je 1% celkové populace (ČR), tím pádem nemá sílu rozvrátit naše hodnoty a naši civilizaci.
Zatímco, jak autor sám píše-„malá, ale opravdu malá skupinka Poláků, by nejraději zavřela uprchlíky do koncentráku“, je v jeho očích maximální nebezpečí, protože „Hitler byl na začátku jenom jeden a jeho skupina byla malá, ale opravdu malá, než se tak pěkně po Německu rozrostla,“

Fajn. Poláků je skoro 4O milionů. Takže kdyby ta malá, ale opravdu malá skupinka čítala taky jedno procento, bylo by to necelých 400 000. Připadalo by to panu Jírovcovi málo? Ve světle toho, že JEDEN Hitler se mu zdá moc? Nejspíš ne. Ta malá, ale opravdu malá-jakkoliv hlasitá-skupinka bude sdružovat maximálně stovky lidí. Takže jen zlomky promile.
Naproti tomu mu kupodivu nevadí sto tisíc hypotetických migrantů do ČR, o nichž nikdo neví nic. Odkud jsou, co chtějí, co můžou přinést nebo odnést.
Naprosto ignoruje fakt, že navzdory mainstreamovým fotografiím netvoří 70-90% běženců vyhublé matky s dětmi, ale svalnatí muži mezi dvacítkou a čtyřicítkou, se smartphony a několika tisíci dolarů po kapsách. Jsou to v drtivé většině ortodoxní muslimové s nenávistí vůči našemu způsobu života. Jdou sem za lepším, ale taky šířit džihhád a islám. A to není všechno.
Spousta nepřátelsky naladěných mladých mužů samozřejmě JE problém. Ale ještě větší problém je ideologie, resp. duchovní vůdci, schopní ty neukotvené imigranty radikalizovat. Jak to tak dlouhodobě pozoruju, průměrný počet obětí na jednoho muslimského atentátníka je cca 5. KOLIK je mezi těmi imigranty radikálních islamistických muftí? Ví to pan Jírovec? Kolik potenciálních Hitlerů obsahuje těch 100 000?
Dejme tomu, že jeden muftí dokáže radikalizovat sto mladých muslimů natolik, že půjdou vraždit. To není vůbec nereálné a máme tu v průměru 500 mrtvých. A co když jich radikalizuje 1 000? A co když ten muftí nebude jeden, ale bude jich dvacet? Nebo padesát?

Takovou myšlenkovou a argumentační sebevraždu jsem naposled zaznamenal u Marxe, tuším ve spisku „O státě a rodině“, nebo tak nějak. Tam vyslovil nějakou zcela jasně a pregnantně formulovanou tezi, kterou si o dvě stránky dál stejně jasně a pregnantně vyvrátil. Pan Jírovec je lepší, dokázal to v jediném odstavci.

Rád bych se zeptal příznivců pana Jírovce, co podle nich ten člověk používá k myšlení. Logika to rozhodně není, ani ta elementární. Tak co tedy?

Děkuji za odpověď

vR

Opravdu. Teď, před chvílí, ve dvě ráno středoevropského zatraceného letního času.

Samozřejmě mě neudivuje, že mají v Iráku internet. Zas tak zabedněnej nejsem. Udivuje mě, že si nějakej Muhammad tam v tý dálce mýrnix dýrnix ve dvě ráno hraje Texas Holdem na Poker Stars s nějakým Ramštajnem v Plzni. Herdek-něco na tý globalizaci bude. Dvě esa v Iráčanově ruce nějak snáším líp, než Kalacha tamtéž.

Možná, když naučíme muslimy poker, bude po problému…

se poslední dobou píše o válce. Já vím, že bude. Nedá se s tím nic dělat. Dá se jenom bojovat nebo se někam schovat.

Nejsem přítelem amerického pojetí demokracie. Nicméně americká demokracie mi přijde kouzelná svou levicí. Ne tou vládní. Tou undergroundovou.

Začali s tím nejpozději Dead Kennedys, jejichž leader se skoro málem stal guvernérem státu California über Alles. Taky si užil svý. Obecně vzato-být v USA levičákem je specifikem zlaté mládeže z bohatých rodin-anebo signem negerské spodiny. Spodina se svým způsobem chová jako Marxův proletariát. Má to svůj temný, destruktivní smysl. U zlaté mládeže je to spíš srandaprotest, který nikoho nic nestojí.

Někde mezi tím-a teď už mluvím jen o muzice-se pohybují a pohybovaly kapely jako Rage against the Machine, Danzig, Final Solution, Black Flag a mnozí další. Zleva, zprava-všechno dovoleno. Amerika nemá moc kouzel, ale jedno z mála je to, že snese prakticky cokoliv. Pokud je to zhudebněné.

Někde mezi tím vším a nad tím se podivuhodně vznáší kapela System of the Down. Takových ultralevičáckých sraček jsou tam stovky. Jenže tahle je něčím výjimečná. Krom jednoho Syřana je tvořena Armény. Zpola v Arménii zrozenými, zpola v USA narozenými. Ale kořeny neschováš. Tomu-přes veškerou tvrdost hudby-je podřízena melodika, kterou u jiných kapel sotva najdete. Když se Kiss v sedmdesátých letech snažili odlišit od stovek podobných kapel, počmárali si ksichty. SOAD to nepotřebuje. Má Serje Tankiana.

Tankian má kromě SOAD řadu soukromých projektů, dělá i symfonickou nebo filmovou hudbu. Ač duší levičák, nelze ho jednoznačně soudit. Proč? Pro jeho nezpochybnitelné charisma a neúchylně protiválečnou rétoriku. Jeho pro mě zásadní píseň Sky is over už jsem tu zveřejnil. Přidávám další. A když si to jméno zadáte třeba na Tubě, budete překvapeni.

 https://www.youtube.com/watch?v=brKxCMLHKDg

 https://www.youtube.com/watch?v=9Wk38bW8whc

 https://www.youtube.com/watch?v=-CxKA1uETxE

 https://www.youtube.com/watch?v=XLTUOYEvddw

 

 

 

Konečně jsem se dokopal k vložení fotek, aspoň části…

https://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

Těšil jsem se na něj jak malej kluk.
Chtěl jsem jet už ve čtvrtek, dorazit za světla, postavit stan, nasát atmosféru, pokecat s lidima, popít… zkrátka pohodička.
Jako první selhal čtvrteční odvoz (mám momentálně nepojízdný auto). Dohodnut odjezd v pátek s kolegou ze skupiny. Co nejdřív, ideálně v poledne. Po telefonu odjezd odkládán na pět, půl šestou, šestou, realizován v osm večer.
Použil jsem na toho člověka všechny nadávky, co znám a ještě jsem nějaký vymyslel.
Na Libušín jsme dorazili v půl desátý a za tmy. Vztek mě nepustil a když se na něj ještě napijete, obvykle to nepřináší nejlepší výsledky. Ráno jsem se vzbudil úplně stejně nasranej, jako jsem si šel lehnout, do toho dusno, úplně stejný, v jakým jsem to absolvoval vloni-zkrátka to všechno vyústilo v rozhodnutí do bitvy letos prostě nejít a poprvé si ji užít jako divák. Protože jako účastník bych si ji neužil.
Je to teda zvenku pěkná podívaná.
Příští, jubilejní pětadvacátý ročník už zase dám, možná do tý doby trochu vychladnu. I kdybych měl jít pěšky. Bylo by to ostatně rychlejší.
Nicméně se výlet vyplatil. Přivezl jsem si fungl novej meč a dýku, starou, ale fantasticky přítulnou obouruční sekyru a starej, omlácenej, ale lehoučkej a pevnej štít, to vše za vysloveně komickou cenu. Díky tomu jsem zbytek soboty a neděli prožil už v poklidnějším stavu mysli.
Tak za rok.

Fotky vyvěsím na tradičním místě nejspíš zítra, pokud je stihnu upravit.
Tak zas někdy 🙂

Myslím, že jsem vám to ještě neříkal: Nesnáším malý psy.
Ne proto, že jsou malý, nýbrž proto, že jsou neurotický, hysterický, uječený, ukvičený, uňafaný a vůbec všema myslitelnejma způsobama obtížný.
Je úplně jedno, jestli se to jmenuje maltézák, jorkšír, čivava, krysařík nebo mops nebo japonsky. Jakmile to otevře tu odpornou tlamičku a vydá to jakejkoliv zvuk, mám neodolatelnou potřebu na to dupnout. A ještě jednou. A ještě, pro jistotu.

Sídliště jsou toho hnusu plný, protože tyhle podplemena jsou u paniček v módě. Naprosto běžně potkáte nabušenýho stokilovýho plešatýho zabijáka, jak místo smečky pitbullů venčí některou z těch krys. Nevěřte tomu, že by si to pořídil dobrovolně.
Taky je v tom trauma z dětství: Když mi byly tři, zakousnul se mi jeden takovej svinskej krysařík do kotníku. Byly mi tři, opakuju. Takže něco takovýho, jako kdyby se mi dneska zakousnul do kotníku vlčák. Nenávidím je dodnes.

Nejsem schopen považovat za pes něco, k čemu se musím sehnout, pokud to chci podrbat za ušima. Střední velikosti ve mně nevyvolávají nevolnost ani agresi, ale nechtěl bych to.

Moje paní má čivavu.

Byla to upřimná nenávist na první pohled. Oboustranná. Když jsem paní poprvé navštívil doma, mohla se čivava zbláznit a já vlastně taky. Ona tahle krysa je totiž výjimečná tím, že všechny nahoře zmíněný vlastnosti má znásobený stem. Zpět-tisícem. Dokonce i paní, která ji z neznámýho důvodu miluje, připouští, že je „trochu nervóznější“ než ostatní zmetci toho druhu. Snese asi deset lidí a já mezi ně nepatřím.
V praxi to znamená, že se hystericky rozječí pokaždý, když se někde něco šustne, což je v paneláku furt. Občas se rozječí i hluboko v noci, kdy se ani v tom paneláku neděje absolutně nic. Jen tak. Ve chvílích, kdy už všechno spí a jí se nechce zrovna ječet, neuvěřitelně hlasitě cvaká drápkama po plovoucí podlaze tam a zpátky, tam a zpátky… Občas u toho vykvikne, abych jí nekřivdil.
Nelze jí nikam vzít. Nejen že by nezavřela tlamu celou dobu, ale je klidně schopná pokousat dítě, který by pojalo nebezpečnou myšlenku „Jé, hele mamí, pejsek!“ Zcela vážně. Když má přijít návštěva, musí se odklidit k příbuzným. Chlupatá koule na noze.

Nejhorší je, že na ni nefunguje ani můj speciálně vycvičenej „psí hlas“, přesněji brutální blackmetalovej řev, kterej dokáže zastavit a zahnat na útěk útočícího psa (vyzkoušeno) a nejspíš i člověka (nevyzkoušeno). Dokonale ho ignoruje.

Tenhle stav trval týdny, nevím přesně kolik. Nicméně vím přesně, kdy to skončilo. To si takhle jednou večer hověla moje paní v křesle s tou zrůdou na klíně a já pojal úmysl ji pohladit (tu paní!!). A ta svinská mr…ňavá bestie mi vyjela po ruce. Stihnul jsem uhnout. A protože jsem ji nemohl umlátit (opakuji-seděla paní na klíně), velmi důrazně, pomalu a hlasitě, se vší vážností jsem jí vysvětlil, že pokud se o něco podobnýho pokusí ještě jednou, kdykoliv, bude to ta úplně poslední věc, co ve svým krysím životě udělala.

Pak jsem paní týden neviděl. Když jsem po tom týdnu přišel, nevěřil jsem vlastním očím. Ta parodie na pes nejenže vůbec neštěkala, ale vrtěla ocasem, dělala surikatu a po nějaký chvíli si dokonce drze přišla pro pohlazení! Dodnes nevím, jestli na ni ta moje promluva udělala takovej dojem, nebo jestli na ni moje paní uplatnila nějaký kouzlo, ale od tý doby jsem prostě páníček. Teda-ne že bych se z toho nějak radoval. Pohladím ji, jen když se v zamyšlení zapomenu, než bych jí něco dal do misky, radši bych to sežral sám a surikata mě už vůbec nedojímá.
Zdrhá, když se k ní blížím, aniž bych jí cokoliv udělal-což mi konvenuje. Já ji ignoruju. Už tolik neštěká. I příbuzenstvo si toho všimlo. Jenže-může se dospělej chlap radovat z dílčího vítězství nad čivavou??

Ještě to neskončilo.

Fotogalerie nepřítele:

Šetřím na vlkodava. Vlkodlačí štěňata loví všecko malý, co se hejbe. To nemůže nevyjít.

Nový fotky u mě 🙂

Tohle už mě opravdu vytrhlo z poklidné letargie.
O nebezpečí islámu v Evropě už jsem psal mnohokrát, stejně jako mnozí jiní.
Že se zprávy o muslimských atentátech z obdenních stanou denními jsem předpokládal. I to, že se následně začnou množit nikoliv aritmetickou, ale geometrickou řadou. Teď máme jeden až dva atentáty denně a bude to exponenciálně narůstat. Kam až?

Jak dneska zmínil jeden z mnoha autorů jednoho z mnoha článků, které jsem k tématu přečetl, daleko víc obětí má islám na krku v jejich vlastních zemích, než v Evropě. To je pravda. Co taky jiného, když tam jsou muslimové téměř všichni, v Evropě jen pár procent. Jenže mně je srdečně jedno, co si ve svých zemích navzájem provádějí šíité se sunnity nebo alawité s wahhábity. To je jejich věc a koneckonců-čím méně muslimů na světě, tím je ten svět bezpečnější.

O spoustě atentátů a vražd na muslimských územích se vůbec nedozvíme, protože patří ke každodennímu koloritu života v islámu. Stejně tak se ovšem jen zřídkakdy dočteme o zvěrstvech, která muslimové páchají na místních křesťanských minoritách.
Různí muftí a ajjatoláhové, u nás třeba Muneeb Hassan Alrawi, se rozčilují, že to nemá nic společného s islámem, že islám je náboženstvím míru, že je to dílo několika duševně vyšinutých jedinců. Lžou. Korán je běžně dostupný v češtině a každý se může snadno přesvědčit, že je v něm řada míst, která ukládají muslimovi jako povinnost zabíjet nevěřící. Kdo četl Talmud, může si udělat srovnání a bude se divit, jak blízcí bratranci židé a muslimové jsou.

Jedna věc je na tom potěšitelná; Většina internetových novin, které sleduji, má minimálně polovinu headlinových článků k problematice islámu. Před pouhým rokem by něco takového bylo nemyslitelné. Buď by je nikdo takovou formou vlivem politicky korektní autocenzury vůbec nenapsal, nebo by ho s tím šéfredaktor vyhodil, případně i samotného autora. A to se přitom až na pár výjimek jedná o články k islámu negativní, často i otevřeně odmítavé. A to mluvím o oficiálních online verzích tištěných periodik.

Hodně mě dneska nasral veliký nápis JE SUIS CHARLIE v záhlaví internetové verze časopisu Týden. Laciné pokrytectví u vědomí toho, že Týdnu se za to nestane nic takového, jako Charliemu. Solidarita, říkáte? Tak se na to podívejme:

Do předvčerejška nikdo z nás plátek Charlie Hebdo neznal. Těm dvěma či třem hypoteticky existujícím frankofonním výjimkám se omlouvám. Použil jsem tedy internet, když už ho mám, hledal a žasl. Jde o anarchokomunistický slint, obskurní a perverzní, jehož jediným smyslem existence je urážet a zesměšňovat všechny a všechno. Kdo si dal tu práci co já, musel taky zjistit, že mnohem víc a mnohem hruběji než do islámu se plátek navážel do křesťanství. Není ostatně náhodou, že po atentátu zbytku redakce nabídla zázemí francouzská komunistická strana.
Pak je ovšem s podivem, že tu redakci nevystřílelo komando ninja katolíků. Mám vysvětlení: Katolíci mají zakázáno vraždit, zatímco muslimové to mají naopak přikázáno.
Necítím žádnou lítost a žádný soucit s těmi lidmi. Svět je bez nich a jejich nenávisti o něco hezčí místo k životu. Ale to neznamená, že souhlasím s jejich popravou. V nějaké civilizované zemi, což socialismem a multikulturalismem zpitomělá Francie rozhodně není, by takové redaktory už dávno pozavírali za urážky všeho možného, nebo redakci aspoň rozprášili a plátek zrušili.
Jaká ironie, číst Je suis Charlie v zemi, kde vás zítra klidně zavřou za publikované vyjádření něčeho mimo oficiální státní mainstream. Není sranda žit v liberální demokracii, že?
To je ovšem jen jedna strana mince. Pojďme k té druhé:

Žádnému muslimovi v Evropě nesmí být umožněno vraždění Evropanů. Dokonce ani komunistů ne.
Použiju podobenství, což bude nutně nepřesné, ale základní premisy budou sedět:

Když se nastěhuju k někomu do podnájmu, podepíšu nájemní smlouvu. Ta bude mimo jiné obsahovat, co v pronajatých prostorech musím, můžu a co naopak v žádném případě nesmím dělat. Když budu majitele rušit hlukem a bordelem, vyhodí mě (to se už dávno mělo stát). Když mu budu vyhrožovat, zavolá na mě policii. Když ho budu přímo ohrožovat, zabiju mu psa a bráchu a zapálím auto a půlku baráku, vezme brokovnici a ustřelí mi hlavu (to se teprve stane).

Existuje řešení? Jistě. A musí se stát hned, než se řady nepřátel porodností zmnoží a než se i dosud „umírnění“ muslimové radikalizují. Mimochodem-neexistuje nic takového, jako umírněný muslim. Existují jen muslimové, kteří svou agresivitu ještě otevřeně neprojevili. Muslim je muslimem proto, že věří Koránu. A Korán věřící k násilí na bezvěrcích a jinověrcích explicitně nabádá, ba jej přikazuje. Kdyby-nedej Bože-došlo k situaci, kdy se z muslimy vyvolaných masakrů stane standard a radikalizovaní mladí, kteří beztak kromě životů nemají co ztratit, se k vraždění přidají ve větším množství, kdy už nepůjde o desítky, ale stovky a tisíce vraždících islamistů, pak ti „umírnění“ muslimové, cítíce sílu, půjdou vraždit taky. Ne nutně z vlastní víry a potřeby, ale i ze strachu o životy svoje a svých blízkých. Protože vůdcové nebudou tolerovat „nečinnost a zbabělost“, přesně podle hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.

A co tedy s tím? Jeden z diskutujících na Neviditelném psu dnes navrhl řešení na principu odsunu sudetských Němců z Československa. Líbí se mi to. O to víc, že dnešní doba je jiná, civilizovanější a liberálnější, takže k případným excesům by docházelo naprosto výjimečně, v řádech jednotek, nikoli stovek či tisíců jako tehdy. Elegantní byl Mussoliniho odsun Židů z Itálie-nikomu se nic nestalo, nemovitý majetek byl vykoupen za tržní ceny, movitý ponechán, lodě vypraveny na náklady státu.
Vyplatilo by se to. Peníze, které by to stálo, by se bohatě vrátily v nevyplacených dávkách, nezpůsobených škodách, nezmařených životech.
A v kontrastu k tomu všemu se Švédsko připravuje zákonem kriminalizovat formulovaný nesouhlas s přistěhovalectvím. Chápe to někdo??

Možností řešení je víc. Některá nejsou tak mírumilovná, jako ta výše nastíněná. Když s tím vlády opět neudělají nic, zdvihne se hladina tekutého hněvu. Ani ultraliberální Francouzi se nenechají donekonečna zabíjet v ulicích vlastních měst. Jednou-brzy-pohár přeteče a lidi vezmou zbraně nebo cokoliv jiného, čím se dá zabíjet. A pak ta předměstí Paříže, Marseille, Bruselu, Londýna… budou hořet celá, i s jejich obyvateli.

Tak co je lepší? Svázat muslimy, naložit je na lodě a letadla a bez jakýchkoliv ztrát je dopravit do země jejich původu, nebo čekat, až se z lidu stane dav a budou desetitisíce zlynčovaných mrtvých?

Já vím, druhá a třetí generace muslimů už se v hostitelských zemích narodila, jsou to Francouzi, Belgičané, Britové… Země nemají moc legálních šancí zasahovat proti vlastním občanům, dokud něco opravdu neprovedou. Jenže to je uzavřený kruh. Nezbyde, než jednorázově porušit vlastní pravidla, ne z plezíru, ale z pudu sebezáchovy. Když jde o život, je porušení pravidel tolerovatelné. A ono o něj jde.

Desítky generací našich předků si uměly hájit svoje území a pravidla. Vůbec nechápu, jak jsme dokázali dospět do fáze, kdy už to neumíme.

Jestli se to hodně rychle znovu nenaučíme, zanikneme. A jestli to má znamenat válku, tak ať. Lepší než otroctví.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/evropa-limity-humanismu-a-selhani-demokracie-fnt-/p_zahranici.aspx?c=A150109_202712_p_zahranici_wag#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=pes_neviditelny&utm_content=main
http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1434-hon-na-teroristy-klame-telem.htm

Vyhrabal jsem pár fotek z akcí. Ta první mohla být krásná, sluníčková. Taky byla, než ji těsně před naším vystoupením zrušila silná bouře. Sice jsme si po ní moc pěkně zabojovali, ale zcela mimo oficiální program a kromě pár turistů to nikdo nefotil…

 

 

Dámy mě pochopitelně zbožňují:

 

 

Občerstvení si někdy musíme opatřovat vlastními silami:

 

 

Odpočinek po boji. Na fotce ani není vidět lehce naštípnutý malíček a zásah mečem do obličeje:

 

 

 

Další obrázky jsou z jiné akce. Na tom prvním ještě pohodička, na všech ostatních silně prší.

 

 

Tady mi nejspíš něco upadlo, možná i celé já:

 

 

Někam jdeme?

 

 

Válečná porada:

 

 

Á, konečně turnaje. Toho prcka dotanu jak nic.

 

 

A nebo taky ne.

 

 

Nevadí, já se nevzdávám.

 

 

Hele, sudí, sežeň mi nějakýho rovnocennýho soupeře.

 

 

Tohle nebyl on. Chci jinýho.

 

 

Děláš si ze mě srandu?? A co, když ty dva metry seknu vodorovně…

 

 

Cifix, to taky neklaplo. Uklouzla mi noha, neviděls??

 

 

No jo. Tak hlavně, že jste se dobře pobavili 🙂

 

Inu-většinu času trávím v práci. Zbytek se snažím rozdělit mezi svou paní, spánek a šerm. Na nic jiného prakticky nezbývá času.
Tenhle víkend mám po dlouhé době úplně volný, sám pro sebe, takže jsem mimo jiné stihl:
-Shlédnout včera v noci Hydepark s neuropatologem Františkem Koukolíkem. Znal jsem to jméno, ale nikdy jsem toho člověka neviděl a neslyšel ho mluvit. Ohromil mě. Velmi silná osobnost s jasnou a silnou, skvěle formulovanou myšlenkou. A stručně formulovanou, což považuju za důležité. Za mě-fakt velikán. Určitě to půjde dohledat v archivu ČT, doporučuju.

-Shlédnout dneska dlouho odkládaný film The Iron Lady s Meryl Streep. No… Tak nějak jsem od toho čekal víc. Scénář mi přišel průměrný, trochu zmatený, ze života Margaret Thatcher by se toho do bezmála dvou hodin dalo vtěsnat určitě víc za cenu toho, že by se zkrátily nebo úplně zmizely některé zbytečné nebo zbytečně dlouhé sekvence. Na druhou stranu mě potěšil poměrně velký prostor, věnovaný jejímu manželu Dennisovi, což byl nepochybně velmi zajímavý a zábavný chlapík-a o němž kupodivu na českém internetu existuje jen pramálo informací. Většinu času se ovšem na plátně vyskytuje v době, kdy už je dávno mrtvý.
Tím se dostávám k největšímu průseru celého filmu-střihu. Ze současnosti staré dementní Margaret se prudkými, nervními prostřihy ocitáme tu v reálné minulosti, tu v jejích halucinačních fantaziích, tu v dobových reportážích. Je to matoucí a zmatené a sakra to kazí dojem z filmu. Abych to neprotahoval-moc mě to nebavilo. Tři hvězdičky z deseti-a ty jen za famózní výkon Meryl Streep.

A co dál? Pokud práce a přibývající zranění z bojů (ano, pořád se blbě kryju a čím dál hůř hojím) dovolí, čeká mě pár víkendových vystoupení a od příštího týdne maličká herecká spoluúčast na natáčení filmové pohádky 🙂

A jestli se mi dneska podaří naistalovat novou verzi Zoneru, ješte stihnu vložit nějaké fotky na fotoblog. Asi. Uvidíme. Tak zatím 🙂

Právě jsem si projel volební kalkulačku na Týdnu. Jako favorit na mě vyběhlo „Ne Bruselu-Národní demokracie“ se shodou 87%. To je dobře, beztak jsem je chtěl volit. Nevím, jestli se dá v těchhle volbách kroužkovat. Jestli jo, vezmu to odspodu.

Tak jo, není čas, takže jen v rychlosti něco, co mě hodně baví:

On už ten příjezd byl výživnej. Jsme skupina zpozdilá a dost zaměstnaná, proto jsme dorazili v pátek až za tmy. Zkoušeli jste někdy při jedný baterce postavit tři stany? Ne? Zkuste si to. Do smrti na to nezapomenete a máte co vyprávět vnoučatům.
Skončili jsme s tím někdy v jedenáct a šli potkat lidi. Byli jsme dost decentní, nácvik byl naplánovanej na sobotní desátou, moc jsme nepili. Ba i spát se šlo docela brzy. Takže jsme se na něj dostavili komplet. V propozicích stálo, že musíme přinést všechny zbraně a přilby ke kontrole. Tak jsme je přinesli. Pochopitelně je nikdo nekontrolovaL Bezva, takže jsme se s tím vším železem tahali zbytečně. Ti zkušenější se nám smáli. Hm. A to vyhrožovali i dejcháním. Tak jo, za deset minut je po všem, nikdo neví, co má dělat, protože maršálkovi není rozumět, pokud nemá megafon zrovna otočenej přímo na vás. Pudem radši na pivo.
Loni to bylo o dost důkladnější. Podmaršálci taky nebudí moc důvěry. Nepůsobí dojmem, že by věděli, co se má dít. Ten náš teda určitě. Ale budou tomu velet. To bude pěkný. No nic, nějak to dopadne.
Pijem pivo a gin a koukáme na ultimátní souboje. Masakr, jako vždycky. A to ti borci po všem tom vraždění půjdou s náma do bitvy, pak do dobrovolný postbitvy a pak je čeká finále turnaje. Jsou neutahatelný a nejspíš i nesmrtelný.
Necelou hodinku před nástupem se začínáme oblíkat do železa. Pozdě, pochopitelně. Tuhle něco chybí, támhle něco není hotový, tohle by potřebovalo…. Mám to snazší o to, že nemám upravenej kyrys, takže zůstal doma. Jenže nemám upravenou ani kroužkovku, je mi úzká přes hrudník a břicho. Takže vlastně celá. Hejtman mi ji rozpletl na zádech, ale rozšířit už nestihl. Šněruje mi ty rozpáraný záda provázkama. Něco jako gotickej chirurgickej plášť. A co už, nejsme LH. A záda nikomu nastavovat nebudu, poslední, co soupeř v životě uvidí, budou moje vyceněný zuby. Jsem přece Ramštajn, kurva, žádný béčko. Blbější je, že si nestihnu přikurtovat hledí. Volně mi při každým pohybu hlavy plandá a mlátí mi o přilbu, připadám si jako gong na nožičkách. Taky díky tomu nic neslyším.
Dorazíme na místo nástupu. Hm. Kousek od nás už se bojuje o vesnici. My stojíme a čekáme. Vylezlo sluníčko a je ve formě. Je tak dvacet, ale ve stínu. Pod vším tím železem mám tak padesát. Leje ze mě jak asi nikdy v životě. Rád bych si otřel pot aspoň z očí, ale nejde to. Mám spuštěný hledí. Jasně, můžu ho zvednout. Ale taky mám železný rukavice. Ty zas můžu sundat. Ale v okamžiku, kdy to udělám, přijde povel k útoku, to dá rozum. No nic, nechám to tak. Zvládnu to i poslepu. Jenže to není všechno. Zapomněl jsem v autě svý patentní bojový kšandy, který mi udrží opasky přibližně na břiše. Na jednom mám pověšený zbraně, na druhým nohy. A to je problém. V prošívce a kroužkovce nemám žádný boky, o který by se ty sjíždějící opasky mohly zarazit. Pupek cudně nezmiňuju. Asi tak za pár vteřin to ze mě prostě všechno sjede a sváže mi to nohy.
Vytahuju zbraně z pochev a rvu ty opasky nahoru, moc to nejde. Nohy mi sjely tak, že mám kolena někde na holeních. Jsem fakt jak svázanej, skoro se v tom nedá chodit. Navíc mě spodní hrana řeže do nártů. Pane jo, to jsem si naběh. Do toho si hejtman všimne, že šteft, kterej mi drží hledí, je napůl povyjetej. Bojí se, abych ho neztratil i s hledím, vezme mi sekyru a pokusí se ho zatlouct na místo. Přitom mi vrazí skrz hledí do obličeje hranu štítu. Mám hlavu uvnitř zvonu a někdo na něj zvoní, slepnu a hluchnu. Uf, je po všem. Dostal jsi ho tam? Ne. Ser na to.
Ani se nepokouším znova zavěsit zbraně, držím je v rukou. Sekyru v pravačce, tesák v levý. V tý měl být štít. Jenže na předposledním tréninku jsem se s ním učil bránit proti kopiníkům tak intenzivně, že jsem si zkurvil levý rameno. Von je železnej, má štyry kila a když s ním máváte hodinu, nějak se to projevit musí. Za trest jsem ho nechal doma.
Furt čekáme. Ruce se mi pomalu začínají vytrhávat z ramenou a z desetikilový drátěnky mě bolí záda.
Nějakej blbec zapálil jednu z těch chaloupek se slaměnou střechou. Stojíme asi pět metrů od ní, teplota vzrostla o dvacet + stupňů. Kdybych měl u sebe vajíčko, mohl bych si ho usmažit třeba na stehně. Nebo kdekoliv jinde. Začíná se mi z toho vedra dělat blbě a vážně zvažuju, jestli to neodpískám. K pivu je to jenom třicet metrů. Ale sanita je zas o deset metrů blíž. Tak jo, zkusím to. V nejhorším se nechám něčím praštit a odplížím se raněn k pípě. Kurva, já bych pil. V nejhorším i vodu.
Po čtvrt hodině čekání konečně vyběhne z lesa skupinka jiných uvařených lidí a začne nás mlátit. No to je dost. Adrenalin mi vystříkne ušima, mám radost, že se konečně něco hnulo, zapomínám na vedro a hledám si oběť. Někdo do mě vrazí zezadu a vybere za mě. Letím na chlapíka, chytám balanc, narazím mu tělem do štítu a vezmu ho po helmě sekyrou. A hele, jak mi pěkně leží u nohou. Snad jsem to nepřehnal. Jauvajs. Blbče, raduješ se tady jak malej a nečumíš. Ten záblesk zleva byl meč. Tak jo. Chytám se za zasaženej bok a šlehnu sebou. Ale mrtvej nejsem, tak báječná trefa to zas nebyla, holoubku. Asi minutu se vydejchávám opřenej o loket a čekám, než mě vřava zakryje pohledům publika a zvedám se. Tak co teď?
Chvíli se jen tak přetlačujeme, dva kroku dopředu, tři zpátky… To mě moc nebaví. Podmaršálek huláká, ať všichni s kyrysama a štítama padaj do první řady. Přitom strká do mě a cpe mě tam. Seš blbej? Nemám ani štít, ani kyrys, tupoune! Cpe mě tam dál. To je snad osobní. Já vím, že nadřízenej, obzvlášť v bitvě, se musí poslouchat, ale eště jednou do mě strčíš a zmuchlám ti sekyrou ten železnej klobouk jak papír vod sekaný. Seru na něj. Ukročím bokem a přestávám si ho všímat. Slepci by velet neměli.
A hele. Něco se děje. Skupinka Vikingů se roztáhla podél naší řady… a… a dál a… Kurva, je jich dvakrát tolik. To není dobrý. Vůbec. To špatný rameno už mě bolí moc, přehazuju lehčí sekyru do levý a tesák na pravačku. Je delší a pádnější.
Asi minutu na sebe ze dvou metrů ceníme zuby. Už mě to vážně nebaví. Vybírám si v řadě chlapíka asi o deset čísel menšího, se štítem a sekyrou, a jdu po něm. Máchne po mně, ale čekám to a srazím mu to Punťou (tak se jmenuje moje sekyra). Než stihne dostatečně zvednout štít, vezmu ho ze strany po palici tesákem. Jde k zemi, paráda.
Ty vole, hlídej si tu levou stranu! Koutkem oka zahlídnu pohyb na levici. Velkej pohyb. Otočím tam hlavu naprosto včas na to, abych viděl, jak mi na hlavu dopadá obrovská obouruční sekyra. Jdu k zemi jak šraňky. Ležím na zádech jak prkno a dovolím si krátkou meditaci na téma „Jak je skvělý mít přilbu z dvoumilimetrovýho plechu“. Zvoní mi… vlastně už ani nevím kde.
Hrome, není to za mnou. Já z tý řady totiž vyběhl sám. Ostatní se rozhoupali o chvíli pozdějc. Na pravou stranu těla mi šlapou Vikingové, na levou zas naši. Zbraně lítají přímo nade mnou. Kurva. Někdo mi dupnul na obličej. Dobrý hledí mám. Fakt dobrý. O pět vteřin později mi v ksichtě přistane něčí upuštěná tyčovka. A dost. Mrtvej-nemrtvej, dávám si ruku na obličej a druhou do rozkroku. Mám jenom jedno… zdraví.
Nějak se to uklidňuje a někdo se mě pokouší zvednout. Pomáhám mu, teď vážím tak sto deset kilo. Přibíhá hezká mladá markytánka a dává mi napít vody. No, to deš brzo. Ale i tak dík. Vono už je po všem? Dva útoky, dvě smrti, dva zabitý? Není to trochu málo? Ale fakt, šlus. Cítím se nějakej zklamanej. Nedobojovanej.
Následuje další bitva, dobrovolná. Hejtman je rudej jak rak, ale jde. Zabil jenom osum lidí, s tím se nemůže vrátit domů. My na sebe koukáme se zbylým kolegou a napůl nevědomky lehce vrtíme hlavama. Je na tom asi podobně jako já. A mně někdo přilepil jazyk Pattexem k patru. Jdem na pivo, hotovo. Trochu je mně to líto, chtěl jsem si zabouchat víc, ale už mi taky není pětadvacet. Bolí mě i věci, který pravděpodobně vůbec nemám.
V hospodě sundávám přilbu a překvapeně zjišťuju, že kromě řádnýho záseku od tý sekyry je tam ještě několik dalších, o kterých ale vím jenom to, že tam před bitvou nebyly. Vůbec netuším, kdy a jak jsem k nim přišel. Blembák je zlatíčko, zachránil toho víc, než jsem tušil.
Svlíkám kroužky a ty menší plechy a opatrně se prohlížím a protahuju. A hele, mám slušně seklej stehenní plát! Kdy se to… a jo, vzpomínám si. Až teď. Ale-už mě nic nebolí! Vůbec nic, kromě toho ramene, což s tím ovšem nemá nic moc společnýho. Ale vono zejtra, až se to rozleží…
Tak zejtra taky nic. Nic mě nebolí, naprosto nic se mi nestalo, ani modřinka. Jediný zranění jsem utrpěl v neděli při cestě zpátky, když jsem se při krájení chleba říznul do palce 🙂
Tak přibližně takový to bylo 🙂
A pár fotek, když už jsem to teda slíbil 🙂 Ostatní dám na fotoblog, ale až zítra, už nejni čas.

http://vonrammsteinphotos.wordpress.com/

 

 

 

Tady jsem ten úplně nahoře s rybí kostí na ksichtě…

 

 

 

 

 

 

 

jsem dovalil z Libušína. Živ a kupodivu nezraněn. Na report včíl není čas, bo v pět vstávám do práce a únava je silnější, než silná. Nicméně zítra či někdy do poloviny týdne napravím, fotky přiložím, maily zodpovím a tak. Tak zatím 🙂

kamínek zapadl do mozaiky. Stačil desetiminutový pohovor, abych tu novou práci dostal. Budu dělat v podstatě to samé, co doposud, jen mi cesta do práce bude trvat 15 minut místo 50 a plat bude nejméně o polovinu vyšší. No nejsu já klikař? 🙂
Pravda-Libušín to maličko odnese, ale v redukované formě ho zvládnu. Loni jsem tam přijel ve čtvrtek a odjížděl v pondělí, přičemž bitva je v sobotu. Letos jsem chtěl jet už ve středu. Ale jelikož do práce nastoupím v úterý po svátcích, kupodivu si nemůžu vzít hned ve středu dovolenou 🙂
Pojedu až v pátek po práci. Bude to trošku hardcore, přijet večer, možná za tmy, někde se ubytovat, převlíct, opít se s šermíři, které jsem rok neviděl, trochu se vyspat, dopoledne vstát, spravit se něčím pitným, absolvovat nácvik, oblečení do plechu, pak bitvu, pak zas převlek, zašití ran, rovnání nosu a tak, pak zas nezbytné popití a zapívání-a ráno zase vstát a v relativně celistvém stavu dojet zpátky do Plzně, vyložit auto a odpočinout si natolik, aby následují pondělí v nové práci nebylo poslední.
Ale já to zvládnu, jsem nesmírně statečnej 🙂

Hodně věcí 🙂 Opravdu hodně. Snažím se strávit maximum času se svojí paní (ne, nezatajil jsem před vámi náhlý sňatek, myslím to ve smyslu „má paní“ či „paní mého srdce“. To víte, středověk 🙂 ).

Není to úplně snadné, je velmi vytížená jak pracovně, tak studijně. Snažím se pomáhat, seč mohu a být u všeho, u čeho je ona 🙂 Začínám se jí montovat do vaření, s korekturou diplomky pomůžu, z práce občas vyzvednu… 🙂 Já mám práce taky až nad hlavu a to, že vůbec píšu tenhle článek je důsledek toho, že organismus zavelel „dost!“ a šlehnul se mnou a s angínou do postele. Vlastně to docela vítám, odpočinout jsem si rozhodně potřeboval. Antibiotika odvádějí dobrou práci, po třech dnech je mi o hodně líp a začínám mít roupy 🙂 (Omluvte ty smajlíky, které leckdo považuje za infantilní, mám prostě dobrou náladu 🙂 ).

Využil jsem toho k tomu, že se učím znovu číst. Vážně. Od doby, co jsem si pořídil internet, jsem se na knížky prakticky vykašlal. Teď to alespoň kombinuju. Nezačal jsem zrovna s nejlehčí literaturou, takže to jde pomalu. Zcela vážně zvažuju, že vytáhnu z knihovny Neználka nebo tak něco 🙂 Něco, co má děj a příběh. Obrázky nejsou nezbytné. To, co zrovna čtu, takovými věcmi moc neoplývá. Ale i to budu potřebovat. Moje paní mě s veškerou něhou, která je jí vlastní, dovedla k pro mě pořád ještě neuvěřitelné skutečnosti: V září nastupuju na školu, na dálkové studium. Fakt. Dovopravdy. Sakra. Až (jestli) ji dokončím, bude mně padesát. Nu což, některé věci musejí uzrát 🙂

Má paní je velmi krásná. A praktikující katolička. Tak se mi stalo, že po několikaleté pauze se ocitám v kostele průměrně dvakrát v týdnu. Nebo že spolu šlapeme v mrazu sedm kilometrů do trapistického kláštera v Novém Dvoře na mši a pak zase zpátky. A víte co? Když jsem s ní šel poprvé na mši svatou, měl jsem trému. Ale když jsem vstoupil do kostela, bylo to jako… Jako vrátit se po letech domů. Moje paní mi vrací duši. Sám bych se k tomu nedokopal.

Funguje to bezvadně. Oba jsme si toho hodně prožili a zdaleka to nebyly vždycky hezké věci. Díky tomu víme dobře, co chceme. A možná ještě lépe, co nechceme. Proto se věci dějou tak rychle. Rozumíme si, shoda je prakticky dokonalá. A vznikají nové plány do budoucna. Nepředbíhat událostem, já vím. Ale dokáže někdo spolehlivě vyloučit, že se stanu ještě v tomto roce šťastně ženatým mužem? 🙂

Jak jsem psal minule-věci se obrátily pronikavě k lepšímu a trvá to už podivuhodně dlouho. Dokonce mi akutně hrozí nová a lepší práce. Což je zpráva sama o sobě dobrá, ale pokud to klapne, bude zásadně ohrožena, ne-li přímo znemožněna moje účast na Libušíně. Jasně, vím, co je důležitější, ale já se na tu bitvu těším celý rok 😦 Ale ještě není nic rozhodnuto, třeba bude dohoda možná. V pondělí budu chytřejší.

No. Původně jsem chtěl napsat politický post o Evropské unii a eurovolbách, promýšlel jsem ho včera v noci-a hele to. Vidíte, na co myslím doopravdy 🙂

P. S.: Díky, WordPressi, za tyhle nový, imbecilní, svévolně změněný smajlíky. Na vkládání fotek ses taky vyřádil, jak jsem dneska zjistil. Ty vole.

P. P. S.: Tyjo, až teď, když jsem to odpálil, jsem zjistil, že je to jubilejní, čtyřstý příspěvek na tomhle blogu 🙂 Jsem rád, že je věnován mé paní 🙂

Vážně, všechno tomu nasvědčuje. Dějou se mi poslední týdny samé dobré, lepší a ještě lepší věci. Navíc se řetězí, vytvářejí logické řady z dílů, které samy o sobě logické nejsou. Jako když vysypete z krabičky hromadu ozubených koleček a sám od sebe se vám z nich sestaví funkční budík.

Věci nepravděpodobné, ba skoro nemožné-a přesto se prokazatelně dějí a dávají smysl. Všechno najednou funguje-a funguje to skvěle.

To je důvod, proč nepíšu. Není proč. Užívám si prostě života a všech těch krásných věcí, zážitků a událostí.

Někdo tam nahoře mě musí mít hodně rád. Když se nakupí tolik šťastných náhod, už to přestávají být náhody a stává se z toho plán.

Snad proto, že jsem si po letech začal dávat do kupy svůj duchovní život? Dost možné, dokonce pravděpodobné.

Ať tak, nebo tak, sluší se za to poděkovat.

Díky, Bože!