Osel

 

Včera jsem chtěl cosi napsat. Shrnout. Ale mi to nedovolila hospoda. Celá byla samá cedulička Reservé, urval jsem jediný volný místo, jenom malinkatej stoleček ze šicího stroje. Jsou tam tři takový a každej s dvěma židlema. Dá se u toho nějak sedět jenom se sklenkou. Když si tam sednou dva a dají si jídlo, nemají si ho kam položit. Když tam sednu já s noťasem, sotva se tam vejde pití a popelník.

Hospoda řvala jak startující tryskáč. Jediná smějící se hysterka byla rychle přeřvána ožralými mužskými hlasy. Nesnáším opilce a opilkyně ještě víc. Což je zvláštní, nejsem abstinent a taky se umím opít. Asi mi na tom vadí ta hlučnost, vtíravost, neodbytnost a fronta na pisoáry, zpestřená podél zdí telefonisty, našedšími tam krom vymrzlého venku jediné místo, kde můžou toho druhého na bezdrátě relativně slyšet.

Jak to, že já, když se opiju, neřvu? Nikoho nechodím cyklicky otravovat s tou samou utkvělou myšlenkou?

To příšerné hemžení a hlučení mě dokonce donutilo zapomenout, co jsem to vlastně chtěl napsat. Vím určitě, že to měla být reakce na některou z aktuálních událostí, měl jsem to v hlavě poměrně sesumírované. Než mě ohlušil Úl.

Neschopen vlastní myšlenky, dílem jsem četl a dílem pozoroval šílení okolo. Na jeden plně obsazený stůl vylezl jakýsi člověk s knírem a řval „Jsem osel! Jsem osel, pánové! Přiznávám se, jsem osel!“ Osazenstvo nejbližšího okolí trochu ztichlo v očekávání pointy. Žádná nepřišla. Pán stál na stole s rozpřaženýma rukama a vadnoucím úsměvem. Jeden pár rukou po nekonečně dlouhé době rozpačitě a krátce zatleskal. Dál jsem se nedíval, bylo to trapné.

Připadal jsem si jak v putyce, vymyšlené triumvirátem Bulgakov-Charms-Vian. Ach, Havlíčku Havle Ibsenoviči, je mnohem krutější absurdní dramata žít, než je psát.

Popelu popel, hlíně hlínu, císařovi minci a oslu panáka.