Na smrt bojovníka

S Milanem Paumerem jsem se poprvé setkal před sedmi či osmi lety v malé obci v Orlických horách.

Na první pohled nebyl vůbec ničím nápadný, s výjimkou ostře řezaných rysů, s propadlými tvářemi, výraznými lícními kostmi a hlubokými vráskami. A očima jako trnky.

Hubený, poklidný chlapík, rozmlouvající s lidmi o dvě i tři generace mladšími. Bez despektu, se zaujetím, s vážností.

Měl na té akci přednášku. I s dotazy a odpověďmi trvala přes tři hodiny. Nenudil jsem se ani vteřinu. Vyprávění bylo strhující. Byl malý, drobný, ale vyzařoval sílu a přesvědčení. To není blbá fráze post mortem, to je fakt.

Měl jsem v té době poměrně čerstvě načtenou knížku „Jenom ne strach“ od Oty Rambouska, převyprávěný záznam vzpomínek Ctirada Mašína. Jako asi každému, kdo ten příběh zná, mi několik věcí nesedělo a ptal jsem se na ně. Až později mi došlo, jak trpělivý musel Paumer být, protože ty samé otázky už nutně musel dostat nesčetněkrát předtím a věděl, že ho ještě čekají mnohokrát poté.

Odpovídal trpělivě a přesně. I na tak závažné otázky, jestli opravdu museli zabít spoutaného četníka, který je nemohl ohrozit. S jeho zdůvodněním se určitě dalo morálně nesouhlasit, ale v dobovém a situačním kontextu se dalo pochopit.

Stejně tak trpělivě se fotil s každým bezvýznamným idiotem, který ho o to požádal, včetně mě. Tu první fotografii nemůžu najít a moc mě to mrzí.

V průběhu následujících let jsme se setkali asi pětkrát, občas jsme si zavolali. Měl neodolatelnou touhu vysvětlovat nepamětníkům, jaká ta padesátá léta ve skutečnosti byla. Na své vlastní náklady jezdil kamkoliv, kam ho někdo pozval, nebral si za to žádné peníze, maximálně si nechal zaplatit jídlo. Skromnost byla vedle trpělivosti jeho druhou nejvýraznější vlastností.

Na tom prvním setkání měl s sebou pozoruhodnou knihu. Už ji nějaký čas postrádám, takže nemůžu uvést jméno autorky. Jmenuje se „Byly jsme tam taky“. Je to svědectví vězenkyně z komunistických lágrů padesátých let a mělo by být součástí základního vzdělání. Protože nikdo, kdo si ji přečetl, už doživotně nemůže projevit ani stín sympatie komunistické ideologii, pokud je normální. A to přesto, že v tom krutém příběhu je obsažen nemalý nadhled a dokonce i jistý druh jemného humoru.

Paumer vydání té knihy významnou měrou sponzoroval ze svého a způsob, jakým ji šířil, byl pro něj typický: ženám ji rozdával zdarma, pánům prodával po padesáti korunách.

Nechal jsem si ho do té knihy podepsat a tehdy jsem se poprvé setkal s tím, co pro něj bylo pravidlem: Milan Paumer, ten třetí.

Velmi dobře věděl, že Mašíny zná každý. A taky to, že drtivá většina lidí si nepamatuje jména ostatních účastníků anabáze: Zbyňka Janaty, Václava Švédy (kteří útěk za různých okolností nepřežili)-a Paumera.

Nezdálo se, že by mu to vadilo. Spíš jsem měl pocit, že to bere s jistým-byť mírně trpkým-humorem. Mašíny, kteří se odmítají vrátit do ČR s tím, že tady komunisti pořád vládnou (což je půl pravdy, druhá je ta, že by tady teoreticky mohli být ještě dnes souzeni a odsouzeni) zná každý. Jediného dalšího člověka, který to dokázal a přežil, znají jenom lidé, kteří se o ten případ opravdu zajímají. Prostě Mašíni a ten…jak se jenom…no, ten třetí.

Obdivuji jeho odvahu k návratu. Jednou si mi postěžoval, že mu neustále, několikrát denně, volají anonymové, kteří mu vyhrožují smrtí, nadávají mu do vrahů, občas mu někdo kameny vysklí okna. Přesto ve svých milovaných Poděbradech vydržel.

Přes to všechno Paumer nebyl hrdina. Alespoň ne v tom smyslu, jak tomu slovu rozumím.

Hrdinu chápu jako člověka, který riskuje nebo i položí život pro záchranu jiného člověka, vlasti, při obraně víry apod. To není Paumerův případ. On jednal ve svém vlastním zájmu. Nechtěl a nedokázal žít v krvavém bahně komunistického teroru a rozhodl se odejít za každou cenu. Byl natolik odvážný a statečný, že to realizoval. To není hrdinství. To je odvaha, pud sebezáchovy a touha po svobodě. Tím celý ten skutek nezlehčuji. Jen se vymezuji vůči těm, kteří se poslední dva dny ohánějí hrdinstvím této mimořádné skupinky. Já tam hrdinství nevidím. Jen spoustu síly, odvahy a vůle. Což není vůbec málo. Vím, že ti kluci naivně věřili, že budou moci z Ameriky nějak ovlivnit dění tady, snad věřili i ve vojenskou invazi…ale to byla jen naivita. Milá, pochopitelná, ale jen naivita. Ti lidé nebyli hrdinové. Byli to bojovníci s odvahou na rozdávání. To je dobrý osud.

A dost bylo pathosu.

Heleďte, pane Paumere-pamatujete si, jak jsem si Vaše povídání nahrával v nějaké té zámecké hospodě v Poděbradech na diktafon ve foťáku? Představte si, že ho tam mám pořád. Ne z nějaké piety. Prostě mi z něj nejde vyndat. Můžu si ho přehrát, ale nejde mi stáhnout do počítače. Tak si ho holt nosím sebou 🙂

Tenkrát jsme si to nestihli dopovědět, spěchal jsem na vlak.

Nevím, kde teď jste. Nevím ani, kam jednou půjdu já. Ale doufám, že se ještě setkáme a dopovíte mi to.

(Fotografie jsou pořízeny mnou na předvolebním mítinku v Poděbradech 4. října 2008. To jsem ho viděl naposled.)